Mladou zdravotní sestru ničil pláč dětí. Čerstvým miminkům rozdrtila hlavičky
Před několika týdny by měla Marie Fikáčková 85 let. Pravděpodobně by se radovala ze svých dětí, vnoučat či pravnoučat. Jenže místo toho skončil její život v pouhých 24 letech. Za vraždu dvou miminek a zranění dalších byla popravena oběšením. Psal se rok 1961. To, jakým ohavným způsobem se na první pohled vzorná zdravotní sestra, která dokonce krátce před zatčením aspirovala na funkci vrchní sestry, zacházela s novorozenci, prasklo o rok dříve. Novorozené holčičky zbila 23. února 1960, druhý den na těžká zranění umřely. Pár dní poté si pro ni přišli kriminalisté přímo na její pracoviště, a to na novorozenecké oddělení sušické nemocnice.
Dodnes není zcela jasné, co se v nadějné zdravotní sestře zlomilo. Při výslechu řekla, že ji dětský pláč neskutečně vytáčel, obzvláště v době, kdy měla menstruaci. Na druhou stranu mimo jiné také řekla, že vraždila ze msty. Byla totiž dcerou zarytého nacisty, který na Čechy často nadával. Policistům uvedla, že se Čechům chtěla pomstít za násilné vystěhování její rodiny z pohraničí po válce. Kde byla skutečná pravda, se už nyní nikdo nedozví.
Miminka týrala zřejmě už nějakou dobu, vše prasklo až tehdy, když během její služby zemřely dvě zdravé holčičky. Jedna nebyla na světě ani 24 hodin, další měla pět týdnů. Pitvy prokázaly, že děťátka zahynula na těžké poranění mozku, jedna z holčiček měla navíc zlomené obě ruce. Miminka nezemřela hned, ale až druhý den. Musela prožívat velká muka.
Když si pro ni policisté přišli, prakticky ihned se přiznala a velmi ochotně pak na panence předvedla, co novorozencům dělala. Zároveň tvrdila, že násilí praktikovala i na dalších nejméně deseti dětech. Nikdy se ale neprokázalo, že by další děti na zranění, která jim způsobila, zemřely. S jistotou se jen ukázalo, že kromě vraždy dvou miminek způsobila jinému novorozenci zlomeninu ruky a dalšímu natrhla ucho.
Nikdo z jejího okolí o tom, jak moc nesnáší dětský pláč, nevěděl. Dokonce ani její manžel, se kterým vlastní děti plánovala. Přitom ji ve skutečnosti přiváděl k šílenství. „Bití dětí jsem dělala v době, když jsem měla dostat menstruaci, anebo v průběhu menstruace, neboť mě rozčiloval pláč dětí, což ve mně vzbudilo úplnou nenávist k dětem," uvedla ve své výpovědi. Soudní psychologové a psychiatři ji shledali jako příčetnou, avšak se sklony k depresím, hysterii a k nekontrolovaným výbuchům vzteku. Vyšetřovali dokonce sdělila, že by udeřila i vlastní dítě, kdyby ji svým křikem uvedlo do stavu podráždění.
Vraždu první holčičky popsala takto: „Při stisknutí hlavičky jsem cítila, jak se mi prsty boří do hlavičky, ale necítila jsem v tomto okamžiku žádné praskání lebečních kostí, pouze jsem cítila, že hlavičku mačkám a že tato povoluje. Po krátkém rozrušení jsem se uklidnila a pracovala jsem dále ve skládání plen na inspekční místnosti."
Po necelých osmi měsících po zatčení byla Marie Fikáčková dne 6. října 1960 odsouzena k trestu smrti. Žádné ze dvou odvolání jejího obhájce proti rozsudku nic nezměnilo. Rozsudek byl vykonán v ranních hodinách dne 13. dubna 1961 v suterénu pankrácké věznice. Byla vůbec první ženou popravenou za kriminální trestné činy od roku 1918.
Zdroj: kriminalistika.eu, iDnes.
