Západu hrozí druhý čínský šok. Nedozírné dopady jsou na dohled
Přesně před dvaceti lety učinil Západ podle mnohých možná svoji největší chybu vůbec. V čele s Washingtonem podpořil vstup Číny do Světové obchodní organizace (WTO). Členem se někdejší „dílna světa“ stala 11. prosince 2001. Vstup Západu způsobil šok, „čínský šok“, z něhož se dodnes nevzpamatoval.
Jenom Spojené státy přišly po vstupu Číny do WTO o miliony pracovních míst, neboť v očích nadnárodních firem ještě stoupla její atraktivita coby právě „dílny“. Průmyslové oblasti USA – Středozápad, Severní Karolina či Detroit – osiřely a jejich související politická polarizace v roce 2016 pomohla do Bílého domu Donaldu Trumpovi. Četní manuální pracovníci, typicky běloši středního věku, se toho ale mnohdy už ani nedožili, neboť „zemřeli v zoufalství“, jak říká laureát Nobelovy ceny za ekonomii Angus Deaton. Ztráta pracovního výdělku, a tedy ekonomického a společenského postavení je přivedla k nezměrnému pití i drogám, na dno zoufalství a nakonec na „onen svět“.
„Čínský šok“ vrcholil kolem roku 2010. Od první poloviny minulého desetiletí totiž sama Čína čelí stále výrazněji demografickému stárnutí. A vlivem svého mnohem citelnějšího zapojení do globalizovaného trhu, jež nastalo právě po vstupu do WTO, roste tamní životní úroveň, ale i nároky obyvatelstva. Oboje zásadně přispívá k tomu, že již prostě není „dílnou světa“. Tuto fázi svého rozvoje má za sebou. Teď už si může dovolit „ukázat svaly“ i geopoliticky. „Čínský šok“, jenž Západ ochromil, dodal říši středu potřebné kuráže a na základě získaného západního know-how nyní buduje ekonomiku, která technologicky, a nakonec proto tedy také vojensky bude moci plně konkurovat Spojeným státům.
Politicky polarizovaný Západ – polarizovaný z velké části v důsledku „čínského šoku“ – dosud stále hledá způsob, jak odpovědět. Polarizace jej vykořeňuje z toho, na čem ve druhé polovině 20. století tak úspěšně budoval svoji prosperitu. Stále podstatnější část jeho obyvatelstva se cítí globalizací zrazena, pročež se uchyluje k levému nebo pravému extrému. V celkovém zmatení hodnot vítězí populističtí politici. Na jedné straně slibují takřka nekonečné sociální jistoty – jejichž důsledkem je nebezpečně a leckdy až neudržitelně se prohlubující veřejný dluh. Na straně druhé se zaklínají, že s důsledky „čínského šoku“ a obecněji globalizace „zatočí“ vypjatým nacionalismem či ochranářstvím.
Příkladem druhého je Trumpovo vládnutí. Jeho administrativa vsadila na rozsáhlé zavádění cel, uvalovaných zejména, ale nejen, na čínský dovoz. A usilovala o rázné omezení přistěhovalectví. K tomu shodila ze stolu Obamovou administrativou rozjednanou úmluvu o transpacifickém ekonomickém partnerství (TPP). Tím Spojené státy Číně, která neměla být signatářem úmluvy, vlastně do značné míry obchodně přenechaly podstatnou část Asie a Oceánie.
Pro Trumpa úmluva představovala symbol éry „čínského šoku“, s jehož důsledky chtěl tolik skoncovat. Jenže tím připravil půdu pro možný „druhý čínský šok“. Stupňující se čínská dominance v asijsko-tichomořské oblasti je totiž důležitým podpůrným prvkem probíhajícího rapidního ekonomického a technologického vzestupu nejlidnatější země světa. Technologický rozvoj Číny v oblastech umělé inteligence, elektromobility či polovodičů může Západu již poměrně záhy přivodit právě „druhý šok“.
Rozklížený Západ stále nereaguje adekvátně. Jestliže adekvátní nejsou cla a přílišné bariéry imigraci, prohlubující se veřejný dluh také ne. Ten totiž zatím umožňuje překrývat stále zjevnější technologické zaostávání mnoha západních ekonomik. Dluhové maskování Západ stále udržuje v určitém nevědomí stran toho, jaký mu vlastně v Číně vyrostl rival. Klíčový Trumpův příznivý odkaz spočívá právě v tom, že se mu Západ z tohoto nevědomí podařilo vytrhnout, i když jen částečně. Trump Západu otevřel oči a ukázal na problém, ačkoli už nepředložil recept, jak mu čelit, a naopak jej vlastně zhoršil.
Nevědomí Západu plyne z toho, že se pod vlivem rostoucí prosperity druhé půle 20. století a pod vlivem triumfu ve studené válce až příliš zahleděl do sebe. Míní, že je neohrozitelný. Což je ostatně i jeden z důvodů, proč před dvaceti lety Čínu přijetím do WTO „vzal mezi sebe“.
Dnešní Západ je jiný, už zdaleka ne tak úspěšný a prosperující. Ve svém rozklížení se utápí v kulturních válkách, zmítán novými ideologiemi, které jej ekonomicky dále oslabují a usnadňují tak čínský postup vpřed na geopolitické šachovnici. Třeba v Evropě nese ideologické rysy jak euro, tak ambiciózní zelená agenda, označovaná jako „Green Deal“.
Ani po více než dvaceti letech existence eurozóny není spolehlivě doloženo, že by členské státy globálně hospodářsky posilovala. Spíše je oslabuje, zdá se, neboť mezi nimi hloubí příkopy, překrývané opět jen kypícím dluhem. Zelená agenda EU dokonce vychází z předpokladu, že Evropa je natolik ekonomicky silná, že může jít v enormně nákladném „ozeleňování“ zbytku světa vzorem.
Ve skutečnosti jde o nesmírný hazard. Neboť jestliže třeba právě Čína nebude přistupovat k „ozeleňování“ tak ambiciózně, proces klimatických změn se příliš nezmírní, tím méně zvrátí. Zato ale Čína ekonomicky a technologicky získá nad Západem a Evropou zvláště ještě více navrch, a uspíší tak nástup „druhého čínského šoku“, s nedozírnými ekonomickými, sociálními a geopolitickými důsledky.
Zdroj: lukaskovanda.cz.
