KOMENTÁŘ: Podnikatel Kos jde sedět za daňové podvody. Proč jsou právě ony u nás tak oblíbené?
Celá problematika zločinů Pavla Kose sahá až do roku 2016, vlastně dokonce ještě před něj, protože v této době byl obviněn. Podle vyšetřovatelů kradl celé miliony z veřejných zakázek a nebyl jediný. Do kauzy je zapleten taky další podnikatel Michal Redl a bývalý náměstek primátora Petr Hlubuček (STAN). Kos byl už odsouzen v roce 2020 za špinavé obchody s promítacím časem na reklamních panelech. Ten vykoupil za výhodnou cenu a přeprodával dál mezi firmami mnohem dráž. To je samo o sobě absurdní, proč by si někdo přeprodával čas pro reklamu mezi firmami co nejdráž, že? Odpověď je v tomto případě ale jednoduchá. Tím vznikly neoprávněné odpočty daní z přidané hodnoty. Je to taková klasika, zboží rotuje klidně i několika firmami, přičemž se nahrabou neskutečné částky.
Míra úniků závisí na administrativních rysech konkrétního daňového systému. Šance přijít na podvodné jednání je vyšší, když třetí strany oznamují vládě informace o příjmech a srážejí daně. Například jen 1 procento příjmů ze mzdy a platu je chybně uvedeno na daňových formulářích. Shoda je nižší, když třetí strana nahlásí příjem, ale nesráží daně. Nejnižší míra souladu se vyskytuje, když neexistuje žádné vykazování příjmů napříč stranami a žádné srážky.
Kudlou v zádech byli pak pro Kose někteří obžalovaní, kteří se rozhodli s policií spolupracovat. Tzv. „Bílí koně“ vypověděli, že o reklamách vlastně nemají vůbec ponětí a šlo tu především o přeprodávání času. Jako jednatelé firem dostávali zaplaceno za své jméno na papíře a byli v podstatě jen nastrčeni. Kosova firma touto cestou vydělala miliony. Policie únik vypočítala na 135 milionů korun. Po téměř úspěšném okradení státu se v roce 2014 stal sponzorem hnutí STAN, kterému věnoval z „výdělku“ pouhých 135 tisíc korun.
Na daňových podvodech se ročně „ztratí“ ze státní kasy asi osmdesát miliard korun. Proti tomu bylo vymyšleno kontrolní hlášení, které dává podnikatelům lepší dohled. Úředníci mají přehled, co fakturují, komu a za kolik. Podle ministerstva financí se v České republice díky tomuto opatření vybralo na DPH v prvním roce účinnosti o deset až dvanáct miliard víc. Myslím, že i to je nemalý úspěch, ale stále dává náš systém možnost mnoha lidem provádět daňové úniky. Řekl bych, že to chce počkat pár let a uvidíme, jaké budou dlouhodobé výsledky této systémové inovace. Nyní je to 5 let, co kontroly fungují a vidíme, že jsou poměrně úspěšné.
STAN se vůči celé záležitosti samozřejmě vymezuje tak, že o ničem netušili, a kdyby ano, určitě by jej neoznačovali jako tak důležitého člověka pro získávání peněz jejich strany. Hned dva měsíce poté, co jej takto představili veřejnosti, byl totiž obviněn z podvodů. Tohle je možná jediný případ, kdy bych i uvěřil, že minimálně někteří důležití členové STANu o podvodném jednání nevěděli. Tehdejší místopředseda strany uvedl: „S Pavlem Kosem jsem se seznámil před komunálními volbami v roce 2014. Vlastnil totiž společnost nabízející inzertní plochy, mediální agenturu, o jejíž službách jsme neměli žádný důvod pochybovat, která spolupracovala již déle i s jinými stranami. Logicky jsme i pro krajské volby v roce 2016 uvažovali o pokračování spolupráce. Pavel Kos byl však několik týdnů nato zadržen a vzat do vazby, což byla pro mne šokující zpráva.“
Z toho zatčení ale i tak plynuly pro stranu pěkné potíže, protože Kos rozhodně nebyl jediný, kdo se na nelegální činnosti podílel. To už tak ale přece bývá, že málokdo krade sám. Když jde o miliony, dělá se to v jednom člověku vlastně celkem těžko. Například pana Hlubučka zjevně ani nepravomocné odsouzení neodradilo. On, spolu s Kosem a Michalem Redlem byli organizovanou zločineckou skupinou (Velmi špatně organizovanou, když už jsme u toho.).
Bílí koně, které využil Kos, jsou v dnešní době už docela běžnou záležitostí. Lidé je využívají k tomu, aby si firmy mezi sebou mohly kdeco přeprodávat. Obvykle – stejně jako v tomto konkrétním případě – se jedná klidně o desítky firem, které obchodují s danou věcí za nepřiměřené ceny. Řekl bych ale, že stačí mnohem menší množství, představme si schéma například 5 firem, jestliže dvě máme v zahraničí a bude se obchodovat i mezi nimi, dohledávání přeprodejů, fakturací, konkrétních částek a především toho, zda nějaké zboží opravdu někam putovalo nebo jde jen o vyplněnou fakturu a bankovní převod, je celkem náročné. V podstatě neexistující zboží může být prodáno za jakékoliv částky, které se pak hezky strhnou z daní. V praxi se může klidně stát, že takový obchod probíhá i přes několik států a řešení daňových úniků je pak už v podstatě nemyslitelné.
Nezní to celkem jednoduše? Máte-li peníze, můžete mít i plno firem takhle obchodujících s neexistujícím zboží. Pár jich pošlete do zahraničí a hned máte vystaráno, k přeprodejům nepotřebujete víc než umět napsat pár čísel. Tím jsem myslím s lehkou nadsázkou zodpověděl otázku, proč jsou daňové úniky tak oblíbeným způsobem, jak si přivydělat. Těžko se s nimi totiž bojuje. I malý živnostník si může snadno ušetřit daně, pokud odvede práci bez faktury nebo ji zapře, případně si odečte z nákladů benzín, který projezdila rodina a rodina přítele nevlastní dcery. To pak naláká kdekoho, aby si zkusil zašpásovat se systémem.
Je pravda, že některé daňové úniky mohou být i neúmyslné a liší se od vyhýbání se daňovým povinnostem. K úmyslným únikům dochází, když například fyzické osoby neuvádějí příjmy nebo neplatí daně. K neúmyslným daňovým únikům však mohou vést i neúmyslné chyby při podávání daňových přiznání. Nezákonné daňové úniky se liší od vyhýbání se daňovým povinnostem, které využívá legálních způsobů snížení daňové povinnosti, jako je použití odpočtu úroků z hypotéky. Kvůli nejasnostem v zákoně, rozdílům ve výkladech, vytváření nových okolností a dalším faktorům však mohou existovat některé šedé oblasti, kde je obtížné rozlišit mezi vyhýbáním se a únikem.
Standardním měřítkem daňových úniků je takzvaná daňová mezera. Tahle mezera je částka daní, které jsou dlužné, ale nejsou zaplaceny včas nebo dobrovolně. Například Internal Revenue Service v USA shromažďuje informace o velikosti a složení daňové mezery prováděním pravidelných studií, které čerpají z řady zdrojů. Pokud jde o hlavní složku daňové mezery, tedy se jedná o nedostatečné vykazování daní z příjmu jednotlivců, IRS každý rok shromažďuje informace z vyšetření náhodného vzorku daňových poplatníků.
Nejnovější daňová mezera byla zveřejněna v roce 2016 za zdaňovací období 2008-2010. Informace o těchto šetřeních se tedy objevují až po několika letech. Čistá daňová mezera, která zodpovídá za opožděné platby provedené buď dobrovolně, nebo v důsledku donucovacích opatření, činila v kupříkladu ve zmíněných Spojených státech v letech 2008–2010 v průměru 406 miliard USD ročně. Tedy samozřejmě nejsme jediní, kdo bojuje proti těmto únikům. Asi 16 procent daní z tohoto období zůstalo nezaplaceno. Toto bylo 2,8 procenta ročního hrubého domácího produktu (HDP) a 18 procent ročních federálních příjmů v tomto období. Pokud by od té doby daňová mezera zůstala konstantní v poměru k HDP, dosáhla by do roku 2018 560 miliard dolarů, které na daních státům chybí. Pokud by zůstala konstantní vzhledem k daňovým příjmům, dosáhla by asi 600 miliard dolarů. To už jsou poměrně slušné částky, které si lidé dokáží za ta léta ulít. Musí si ale dobře rozmyslet, zda daňové úniky stojí za ta léta ve vězení, která právě teď čekají seskupení „podnikatelů“ okolo hnutí STAN.
Autorský článek - komentář. Další zdroje: Seznamzpravy.cz
