KOMENTÁŘ: Spojitost smrti bývalého japonského premiéra Shinza Abeho se Svědky Jehovovými
Tetsuya Yagami, který napadl japonského politika se vzápětí přiznal, že tak učinil kvůli jeho vazbám na náboženskou skupinu. Poté, co tato informace vyšla najevo, na sociálních sítích se začal šířit v souvislosti s případem pojem „náboženství druhé generace“. Jsou jím označeny děti, jejichž rodiče se přidali k náboženské skupině. Člověk, který vyrostl mimo podobnou víru, si neumí představit omezení, která děti, jež jsou její součástí, prožívají. Nejednou se stalo, že nesouhlasily s rozhodnutím rodičů a byly výchovou v dané víře poznamenány. Podobně se cítil i vrah, který napadl bývalého japonského premiéra, přestože jeho životní situaci to nijak nevyřešilo. V důsledku frustrace zabil a zničil tím více než jen dva životy.
Federace rodin pro světový mír a sjednocení, která byla dříve nazývána Japonská církev sjednocení, přijala Yagamiho matku za členku roku 1998. Její muž spáchal sebevraždu, a ona zůstala sama se třemi malými dětmi. Podle Yagamiho bylo ale tohle uskupení dokonce důvodem, proč jeho matka přišla na mizinu. O peníze měla přijít tak, že je darovala, přestože skupina samozřejmě členy k dárcovství přímo nenutí.
Nobusuke Kishi, který byl také japonským premiérem a zároveň dědečkem zemřelého Shinza Abeho, měl k této skupině blízko kvůli její antikomunistické povaze. Yagami sledoval Abeho kroky, a když se objevil jako řečník na akci související s Církví sjednocení v září loňského roku, Yagami byl přesvědčen. Sám se cítil touto církví utlačován a pravděpodobně ji vinil z negativ a omezení, na které ve svém životě narážel. Tomu se ale nedivím, ač jeho krok zabít politika, byl velmi brutálním řešením. V Japonsku bohužel není výjimkou, že podobné incidenty spáchají nezaměstnaní muži. Ti se mnohdy cítí být oběťmi společnosti. Dochází k tomu i přes fakt, že Japonsko je jednou z nejbezpečnějších zemí na světě.
Yagami se snažil získat práci na plný úvazek a kromě několika let, které strávil u japonské sebeobrany, byly jeho pracovní možnosti velice nepravidelné. Japonsko je společností, kde se za úspěch tradičně považuje studium na univerzitě za cestu k získání stálého zaměstnání. Lidé se dělí na ty úspěšné a neúspěšné. Yagami byl bohužel řazen do druhé skupiny. Jeho rodina se rozpadla poté, co otec zemřel a matka vstoupila do víry, se kterou se neshodoval. Chybělo mu tedy jakékoliv zázemí a podpora.
Příšerná událost, která celou zemí i světem otřásla, výrazně upozornila na lidi pocházející z obdobných náboženských skupin, kteří se cítí nějakým způsobem vyloučeni ze společnosti. Děti, které jsou svými rodiči přivedeni do takových komunit, mnohdy nesdílí jejich názory a necítí se ve víře dobře. Náboženství tohoto typu jsou často dokonce označována za sekty, jelikož se snaží své členy co nejvíce odříznout od okolního světa a lidí jiné víry. Navíc sama taková náboženství mají často velké trhliny nebo si protiřečí, a tak je celkem logické, že bývají odsuzována těmi, kdo mají možnost do nich nahlédnout.
Obdobou takové skupiny u nás jsou Svědci Jehovovi. Již dlouhá léta je toto označení na pomezí mezi náboženstvím a sektou. Jaké označení je správné, nelze jednoznačně říci, protože přítomny jsou skutečně i náznaky sekty. Přestože tato víra nenásleduje jednoho vůdce, který by vše řídil, stále se objevují znaky jako manipulace, izolace nebo znemožnění návratu k běžnému životu, jak ho zná většina z nás.
Lidé, kteří se musí účastnit setkání skupiny a jsou vychováváni v rámci takové víry, mají mnohdy potíže se tím vyrovnat někdy i po zbytek života, pokud nesdílí stejný myšlenkový směr. Jak funguje tohle náboženství, již není žádným tajemstvím. Mnohé děti opouštějící danou skupinu zveřejnily svůj příběh a podělily se o poznatky toho, jak lidé v těchto uzavřených komunitách uvažují a fungují. Jejich přístup k životu i pohled na ostatní lidi totiž není tak docela zdravý.
Budu-li mluvit konkrétně o jehovistech, jsou to převážně lidé, kteří zde hledají smysl života. Je tomu tak proto, že jej buď ztratili nebo nikdy nenašli. Mnohdy se daří lákat duševně zraněné, kteří někoho ztratili. Myslím, že je to taková strategie, ideálně zaměřená na slabé články. Pokud někdo přijde o své blízké, hledá útěchu. Svědkové slibují, že přijde den vzkříšení, kdy budou dobří lidé vybráni a znovu povstanou po Armagedonu – konci světa. Ten by měl dle jejich mínění přijít co nevidět. Pod tímto příslibem říkají lidem, že pokud se chtějí s rodinou či přáteli ještě někdy setkat, měli by vstoupit do víry. Už jen tahle první myšlenka je zcela nesmyslná. Jak bych se mohl setkat s někým, koho jsem ztratil, pokud vzkříšeni budou pouze Svědci a můj blízký součástí skupiny nebyl? Nechápu, jak tímto mohou někoho chlácholit a obávám se, že člověk, který uvěří podobným ideálům, musí být trochu slaboduchý.
Za hlavní problém v těchto náboženských skupinách ale považuji manipulaci. Přestože na první pohled můžete kdykoliv přijít i odejít, samozřejmě jde o hru s psychikou člověka, která nakonec mnohým nedovolí skupinu opustit, ať už chtějí sebevíc. Pokud se vrátím k tomu, jak nahlížím na život dětí vyučovaných v této víře, bývají vychovávány stranou od skutečného světa. Drží se pravidel nařízených organizací a ta je obvykle vylučují z kolektivů. Například skutečné přátele by si neměli hledat mezi běžnými lidmi, ale pouze mezi dalšími Svědky. Představte si tedy, že nerozhoduje, s kým si doopravdy rozumí a jaké povahy dítě je. Jednoduše by mělo trávit čas hlavně s dalšími dětmi v komunitě a vyhýbat se nadbytečným kontaktům mimo ni. Pokud se tedy rozhodnou někdy tuto skupinu opustit, je pro ně poměrně náročné začlenit se do normálního života. Když Svědek dodržuje pravidla striktně, zcela se vyhýbá navazování kontaktů s ostatními lidmi. Ano, hádáte správně, to je velmi těžké pro někoho, kdo si musí najít práci nebo studovat.
S tím souvisí i potíže, které čekají daného bývalého člena s vlastní rodinou, pokud odejde z komunity. Pokud jednou někdo odejde od Svědků, jeho vlastní rodina by jej měla opustit a přerušit kontakt. Výjimkou je, pokud žije dotyčný ve stejném domě. Možná je to ale ještě horší než to, co si prožívají opuštění lidé. Svědkové už stále na takového člověka shlíží z vrchu a dávají mu to jasně najevo. V podstatě jej vidí jako politováníhodnou bytost a není s ním jednáno na stejné úrovni jako se zbytkem rodiny, zastává roli něčeho podřadného.
Ač se tyto skupiny tváří na první pohled jako hezká místa plná pochopení a lásky, ve skutečnosti se snaží lidi uzamknout a děti, které jsou jich součástí, mnohdy trpí, protože nemají jinou možnost než následovat názory rodičů a i v dospělosti mívají obavy opustit víru z výše uvedených důvodů.
V žádném případě nechci omlouvat jednání kohokoliv, kdo někoho napadne. Je ale dobré podívat se na událost ze všech úhlů a říci si – není náhodou chyba i na straně těchto náboženských skupin, které svými pravidly sami vyčleňují lidi z běžné společnosti a připravují jim komplikovaný život? Objevil se i názor Japonce, který si přál zůstat v anonymitě, přesto ale řekl, že jednání Yagamiho rozumí, jelikož sám vyrostl ve víře Svědků Jehovových a zažil komplikované dětství.
Malé dítě si samozřejmě nemůže vybrat, jak chce být vychováno či vzděláváno, od věku, kdy již dokáže projevit smysluplný názor, by však mělo být rodiči respektováno, přestože není plnoleté. Předcházelo by se tak podobným neštěstím. Za to, že měl Yagami pochroumaný život, v podstatě vinil celou skupinu a vybral si veřejnou osobu, kterou potrestal.
Autorský článek - komentář. Další zdroje: Bbc.com, Federacerodin.cz
