KOMENTÁŘ: Současná společnost není schopná naučit děti úctě k handicapovaným občanům
Naomi Baker si koupila kávu v centru města Eastbourne a čekala na přítele, když se přiblížila skupina teenagerů. Obklíčili ji, protože seděla na invalidním vozíku a začali na ni křičet. Vyhrožovali, že ji z jejího invalidního křesla shodí. Tohle agresivní chování si mladá žena bezpochyby zapamatuje na zbytek života. Přitom k němu nebyl žádný důvod, parta puberťáků se prostě nudila. Naomi se rozhodla se skupinou nemluvit ani se na ni nepodívat v naději, že ji nechají na pokoji. Měla strach, protože netušila, jestli to jsou opravdu schopni udělat, co si ale budeme povídat, lidi umí být neuvěřitelně zlí vůči nevinným obětem. Žena si uvědomovala, že pokud se o něco pokusí, nebude mít žádnou možnost se skupince ubránit.
Naštěstí zasáhl náhodný kolemjdoucí a teenageři šli dál. To nic nemění na faktu, že Naomi má obavy pohybovat se sama po městě, protože je vůči podobným útokům bezbranná. Není zdaleka jediná. Podle charitativní organizace pro postižené Scope pro BBC Access se tři ze čtyř osob se zdravotním postižením, které zkoumala, cítily v posledních pěti letech nepříjemně z toho, jak se k nim lidé chovali.
Výzkum Scope zahrnoval více než 4 000 postižených lidí, kteří hovořili o negativních postojích, které zažili od cizích lidí, nebo dokonce od vlastní rodiny. To zahrnuje chování od posuzování jejich schopností, přes projevy povýšenectví až po diskriminaci. Naomi jakožto jedna z 25 neboli 4 % testovaných, uvedla, že zažila fyzické týrání. Objevilo se také 25 % dotázaných, již uvedli, že byli obviněni z předstírání svého postižení. Jak může někdo obvinit člověka na vozíčku, či s jiným viditelným handicapem, že jej předstírá, je neskutečné. Vypovídá to mnoho o současné společnosti. Mladá generace má problém přistupovat s úctou ke spoustě věcí, zdaleka ne jen k jiným lidem nebo jejich postižení.
Naomi uvedla, že jí bylo naznačováno, že svůj handicap předstírá a téměř jí naklonili vozík, aby viděli, jestli sama vstane, když bude muset. Myslím, že je vhodná chvíle říct, že takovým jednáním je člověk ohrožen nejen fyzicky, ale především jej to psychicky poznamená.
Výzkum společnosti Scope zjistil, že největší množství podobných traumat zažili mladší lidé, přičemž každý druhý postižený měl v posledních 12 měsících zkušenost s nějakým typem negativního postoje a chování k jeho potížím. Z osob ve věku 18-34 let zažilo slovní napadání 22 % ve srovnání s 10 % osob ve věku 55 a více let. Z toho lze vyvodit, že ti lidé, kteří se pravděpodobně pohybují v mladším kolektivu, jsou napadáni více.
Myslím, že u nás je tohle problém hlavně ve větších městech, osobně jsem to zažil v Praze a skoro se zdálo, že lidé jsou tam na podobné chování zvyklí. Paní s vozíčkem potřebovala nastoupit do autobusu, ale partička mladých jí vůbec nechtěla uvolnit místo, přestože si mohli stoupnout o dva metry dál, autobus byl dlouhý dost. Než se konečně uvolili jí uhnout, dělali, že neslyší a pošklebovali se. Nikomu z nich dozajista nebylo 18 a takhle se chovali k dospělé ženě. Šikana u nás probíhá i mezi zdravými dětmi, v případě, že partička zaútočí na handicapovaného, mi to ale připadá ještě o něco ubožejší.
Podle studie je například ve školách v USA šikana běžným jevem. Bohužel studenti s postižením jsou často terčem šikany mezi vrstevníky. Šikana ve škole přitom může v tomto případě porušovat oddíl 504 zákona o rehabilitaci z roku 1973 a vzdělávání osob se zdravotním postižením. Pokud k podobným činům dojde na území školy, personál školy musí řešit šikanu žáků se zdravotním postižením rychlým a účinným způsobem. To platí i u nás, málokdy se tomu tak ale opravdu stane. V podstatě se potýkáme s potížemi i u zdravých a soběstačných dětí, jejichž situaci nikdo neřeší, mnohé školy prostě nad problémy přivřou oči.
To je ale zásadní chyba, protože škola je hned vedle rodičů subjektem, který nejvíce přispívá k výchově dětí a měl by je naučit, jak jednat s vrstevníky i dalšími lidmi, kteří mohou být velmi odlišní.
Lidí, kteří sdílejí podobně nepříjemné zážitky s napadáním, a to zejména nezletilými nebo mladými dospělými, je mnoho. Nejedná se jen o fyzické napadení nebo pokřikování, někteří postižení jsou fotografováni jako výstavní materiál v Zoo. Myslím, že ten, kdo na ulici vytáhne foťák, aby si zvěčnil někoho s postižením, nemá soudnost. V některých státech je focení bez souhlasu považováno za trestný čin a ač jsem to vždy viděl jako přehnané, myslím, že jsou situace, kdy může podobný zákon prospět. Například narazí-li zdravotně omezený člověk na partičku chuligánů.
Shani Dhanda trpí osteogenesis imperfecta, což je nemoc způsobující potíže s kostmi, je díky tomu velmi nízké postavy a používá invalidní vozík. Měla spoustu různých negativních zkušeností na veřejnosti s cizími lidmi, kteří ji považovali za pouťovou atrakci. Začalo to, když jí bylo 16 a začala chodit sama ven, nyní je jí 35 a uvádí, že lidé se k ní stále chovají příšerně.
Shani zažila otázky, zda je skutečně postižená, obvinění z neoprávněného používání parkovacích míst pro invalidy a za největší diskriminaci považuje právě fotografování bez souhlasu. „Spousta lidí mě fotí a natáčí na Snapchat – ne zrovna hezkým způsobem,“ uvedla.
Pokud máte doma nevychované dítě, které svým jednáním obtěžuje zdravé dospělé, je to ostuda, ale nejspíš jím nikoho psychicky nepoznamená. Pokud si však se svou partou přátel došlápne na postiženou osobu, může jí tím způsobit psychické trauma, protože takový člověk je mnohem zranitelnější a odkázaný na svět kolem sebe. Každý alespoň trochu soudný člověk by se tak měl zamyslet a ulehčit jim jejich život, protože není stejně kvalitní jako v případě zdravých jedinců.
Děti mají odjakživa tendenci soupeřit, a tak je vhodné naučit je, že lidé s postižením v jakémkoliv věku nemusí být rovnocennými soupeři a není potřeba si dokazovat nadřazenost nebo s nimi měřit síly. Jakoukoliv snahu o poměřování se například s jiným handicapovaným dítětem by měli rodiče zarazit. Musí se naučit porozumět tomu, že nemocný jedinec potřebuje pomoc, ohleduplnost a péči. Žijeme ale v době, kdy mají kvůli neustálému spěchu lidé na své děti čím dál méně času, a tak i výchova v mnohých směrech upadá.
České průzkumy ukázaly, že tři pětiny lidí s handicapem zažily v životě kvůli svému postižení slovní či fyzické výpady. V posledních pěti letech podobným napadením čelila dokonce asi polovina handicapovaných. To znamená, že situace se zhoršuje. Napadání kvůli handicapu, se kterým se člověk narodil nebo se mu přihodil nešťastnou náhodou, bývá podobné jako při projevech nenávisti vůči lidem s jinou barvou pleti nebo orientací. Z průzkumů také vyplynulo, že na policii raději útoky nehlásí, a pokud ano, obvykle se nesetkají s pochopením a úspěchem. Přístupem policistů jsou mnozí z nich zklamáni.
Většina lidí v Česku si příliš neuvědomuje, že něčemu podobnému handicapovaní vůbec čelí, protože se o tom tolik nemluví. Navíc převládá pocit, že je jim vše náležitě přizpůsobováno a jsou společností dostatečně chráněni. Opak je však pravdou. Mnoho z nich se setkalo dokonce i se sexuálním násilím. O zkušenostech, které mají, však příliš nemluví a mají k tomu mnoho důvodů. Někteří se cítí podobným jednáním poníženi, zejména pokud jsou napadáni mladými, jiní mají strach na sebe upozorňovat. K násilí dochází mnohdy i ze strany rodiny nebo pečovatelů, což je otřesné. Důsledkem toho se ale tito lidé bojí, že pokud si budou „stěžovat“, zůstanou odkázáni sami na sebe a nechají se raději urážet nebo týrat. Abychom předcházeli takovým případům, měli by se mladí učit úctě k druhým a pomoci.
Autorský článek - komentář. Další zdroje: Researchgate.net, Bbc.com, Ceska-justice.cz
