Než si jídlo koupím, nejprve ho ochutnám. V hypermarketech běžná praxe
Mysleli jste si, že je slušnost nejprve zaplatit? Já si to do nedávna myslel taky. Vlastně jsem toho názoru pořád, ale možná nám všem něco uniká. Pro návštěvníky obchodů se totiž stává běžným, že jídlo konzumují dřív, než vůbec dorazí k pokladně.
Matně si vzpomínám, jak jsem byl ještě dítě, a kdykoliv jsme s rodiči při nákupu dojeli k pečivu, měl jsem na něj okamžitě hroznou chuť. Kdo by taky neměl, však ono když je teplé, voní až do okolních oddělení. Vždycky jsem měl dovoleno něco si tedy sníst a pak jsme to hlásili u pokladny. Vzpomínám si, že už tehdy mě překvapovalo, že nám za to nikdy nikdo nevynadal.
Obchody mají přece kamery, díky kterým snadno odhalí krádež, konzumování potravin před zaplacením taky není tak docela správné, takže mě zarazilo, že si toho nikdy nikdo nevšiml. Dokonce ani kolemjdoucí obsluha mě nikdy nenapomenula.
Nicméně ne každý má tu slušnost vybrané jídlo sníst i zaplatit. Jak se ukázalo, mnoho lidí chodí do Alberta nebo Billy jako na ochutnávkový festival. Jídlo i jiné zboží v obchodech rozbalují, okusují a následně vrátí do regálu. V posledních týdnech jsem se s tím setkal hned několikrát.
Poprvé se to stalo zhruba před měsícem. Byl čtvrtek večer kolem osmnácté hodiny a já navštívil obchod Billa na Praze 12. Během běžného nákupu se mi ale podařilo narazit na překvapivý úkaz. V oddělení čokolád a sladkostí ležel v jedné z poliček rozjedený donut.
Jednalo se o produkt, který Billa běžně prodává mezi pečivem. Avšak všem je nám jasné, že se sem musel dostat s něčí pomocí, protože nožičky nemá a zmíněné oddělení je na druhé straně obchodu. Otisky zubů svědčily o tom, že sladkost chtěl dotyčný před zakoupením ochutnat. Kvalita ho ale zjevně neuspokojila, protože jej odložil. Strašně by mě zajímalo, jak takovou situaci člověk vysvětlí, pokud ho opravdu někdo chytí, u té situace bych chtěl být. „Dobrý den, vy nám tady okusujete jídlo, které jste nezaplatil?“ „Já jsem to jen chtěl zkusit a nechutná mi, tak jsem ho vrátil.“ Ať si ten osahaný okousaný donut koupí někdo jiný, že? Říkám si, jestli dotyčný expert taky přijde do cukrárny a olíže jim tam všechny zmrzliny ve vaničkách, než se rozhodne, kterou si dá na kornoutek.
Rozhodně to ale není ojedinělá situace. Před nedávnem jsem si šel nakoupit něco, z čeho uvařit oběd a vyslechl stížnosti prodavačky na Praze 3. Ta pracuje v Albertu, kde našla během jedné ze svých směn rozbalené bonbony.
„No byl prostě úplně roztrženej, takže to někdo samozřejmě žral,“ vyjádřila se zcela otevřeně, když si stěžovala kolegyni při úklidu košíků u pokladny. Poškozený pytlík cukrovin, který ten den našla, ji zjevně rozčílil. „To víš, ty lidi jsou dneska…“ povzdechla si druhá a já s ní musel souhlasit.
Věřte tomu, nebo ne, ale existují i lidé, kteří nechají dítě sníst zmrzlinu nebo brambůrky a prodavačce pak šoupnou ulepený obal, aby ho namarkovala. V horším případě se obalu nějak elegantně zbaví v jiném oddělení a u pokladny nehlásí nic.
Nejvíc tímto problémem paradoxně trpí velké hypermarkety. Možná jsou střeženy obsluhou, ostrahou a bezpočtem kamer, nicméně při množství zákazníků, kteří je navštíví, se takový přestupek snadno ztratí. Oproti tomu si zkuste zkonzumovat rohlík někde v sámošce ve vesničce Horní Dolní. Pokud není majitelka vaše kamarádka, zřejmě vám takové jednání jen tak neprojde.
Nejčastější případy
Již v minulosti jsem vídal matky, které se snažily hysterické dítě umlčet tím, že mu do kočárku podaly kus ovoce. U malých dětí se dá ještě pochopit, že něco snědí v obchodě, dospělí by ale už snad měli mít rozum. Nákup netrvá snad nikomu déle než 45 minut, a to i když je opravdu velký. Řekl bych, že v práci musím o hladu vydržet často daleko déle, pokud mám něco rozpracováno, nemůžu se jen tak utrhnout od myšlenek a vypadnout na oběd. Pokud má dotyčný takový hlad, že to nepočká ani ven z krámu, ať chodí nakupovat dříve. Sledovat dospělého, jak se v krámě cpe a u toho studuje, co mu manželka napsala na lístek, aby na nic nezapomněl, to je tedy skutečná podívaná, na kterou už jsem narazil nejednou, a to si svého okolí příliš často nevšímám.
Ze zmiňovaných potravin jsou na tom asi nejhůře bobule hroznového vína, o kterých jsem dokonce nalezl zmínku v bakalářské práci zaměřené na problematiku krádeží v obchodech. Dovedu si to představit živě v barvách, zákazník projde kolem regálu, pár si jich na chuť utrhne a zboží tam vlastně nechal. Nikde není definováno, kolik bobulí má mít hroznové víno při prodeji a některé se jistě i tak ulomí, dotyčný tedy nemá pocit, že by udělal něco hrozného.
Covid přestupkům bránil
V uplynulých letech to podobní ochutnavači měli v obchodech těžší. To jediné, co covid přinesl prodejcům potravin, bylo, že znemožnil lidem vrhat se na potraviny a konzumovat je. Po většinu času museli mít na ústech nasazenou roušku a v opačném případě jim hrozilo, že budou z krámu okamžitě vyvedeni. Lidé se onemocnění velmi obávali, takže věřím, že ani oni sami nechtěli riskovat. Tak jako tak ale na jaře letošního roku respirátory a roušky zmizely. Vše se tedy vrací do starých kolejí, jak jsem měl tu čest se v obchodech sám přesvědčit.
Jak je vidět, návštěvníci českých obchodů se nezdráhají konzumovat zboží, aniž by měli v úmyslu si ho ponechat a zaplatit. Jedná se ale o trestnou činnost. Policie má již zkušenosti s řešením případů, kdy si výtečník zajde do oddělení s masem a lahůdkami, kde zkonzumuje klobásu, skočí ji zapít colou a ještě si přihne z lahve s pivem, které pak spokojeně vrátí do regálu a opustí prodejnu, jako by se nechumelilo.
Podle trestního zákoníku přitom za poškozování cizích věcí, jako je nakousnutí donutu a odložení do regálu, můžete jít klidně na rok do vězení. Asi bych si to příště raději rozmyslel, než mě začne honit mlsná.
Autorský článek - komentář.
