Čeká Česko zkrácení pracovní doby? Podle průzkumů bychom odvedli více práce, pokud by trvala kratší dobu
Zhuštění pracovního týdne do 4 dní se zdá některým zaměstnavatelům i pracovníkům jako příliš náročné a nereálné. Zaměření na zdraví pracovníků a produktivitu společnosti během pandemie přimělo některé zaměstnavatele, aby si pohrávali s novými přístupy k pracovnímu týdnu. Tak začal připadat v úvahu i čtyřdenní pracovní týden. Zatímco třídenní víkendy jsou opravdu lákavou alternativou k současnému způsobu práce, představa, že zaměstnanci budou muset svou práci zvládnout za čtyři dny místo pěti, je stresující.
Druhou variantou je naopak ponechání 5 dní a krácení pracovní doby z osmi hodin na šest. Vezmeme-li si za příklad klasickou ranní směnu, nekončila by vaše pracovní doba ve čtyři odpoledne, ale už ve dvě hodiny. Tuto variantu by bezpochyby uvítali ti, kteří nedojíždí do práce hodinu a neztrácejí tak zbytečně čas.
Studie ukazují, že pracovat déle nemusí nutně korelovat s vyšší produktivitou obecně. Mnohdy lidé, kteří odpracují tři dvanáctihodinové směny, odvedou stejně práce jako ti, kdo pracují každý den. Výzkum Stanfordské univerzity ukázal, že existuje horní hranice produktivity. To znamená, že výkon pracovníků, který jsou schopni podat, je omezen. Začne prudce klesat zhruba po 48 hodinách, ale na tomto čísle se všichni neshodují.
Někteří odborníci mají dojem, že počet pracovních hodin by měl být ještě nižší v závislosti na konkrétních typech práce. Několik z nich dokonce předpokládá, že by to mohlo být pouhých 35 hodin týdně nebo šest hodin denně. To tedy znamená, že zaměstnanci jsou schopni o něco nižší hodinové dotace, než kolik vyžadují současné směny. Norsko a Dánsko mají pracovní týdny kratší než 40 hodin a jsou druhou a sedmou nejproduktivnější zemí světa. Tedy pokud by měli lidé kratší pracovní dobu, je velmi pravděpodobné, že by to posunulo kupředu produktivitu v celém státě.
Každý z nás může jistě sám říct, jestli se cítí produktivní po celou dobu pracovního dne. Pokud tomu tak není, pak čas, kdy se necítíte produktivní, pravděpodobně trávíte v práci zbytečně. Produktivita obvykle postupně klesá během dne a samozřejmě i v průběhu celého týdne, když nás každodenní nasazení bez přestávky postupně vyčerpává.
Pro někoho tak může být lákavější chodit domů o dvě hodiny dříve a užít si odpoledne s přáteli či rodinou, to lidi motivuje, aby v práci zvedli nasazení, s jakým plní své úkoly. Kdyby vám někdo řekl, že můžete odcházet každý den o dvě hodiny dřív, pokud daný objem práce zvládnete rychleji, měli byste větší chuť se do ní pustit? Je jen málo lidí, kterým pomalé, vleklé tempo práce vyhovuje a obvykle jsou to ti, kteří nemají příliš mnoho koníčků nebo rodinu, se kterou by strávili ušetřený čas – lidé, kteří žijí pouze svou kariérou.
Pro někoho může být ubíjející jít do práce již po páté a sedět tam každý den do pozdního odpoledne. Zvolí tak raději variantu, kdy si za sebe dají tři dvanáctihodinové směny, ve čtvrtek už odpracují jen dopoledne a mohou jít domů, kde si užijí prodloužený víkend. Práci tak stihnou udělat dříve, než bude jejich mozek zcela vyčerpaný a přestane se snažit, načež si užijí zasloužené volno a v pondělí přijdou opět mnohem lépe odpočatí.
Zvýšenou produktivitu dokáže mimo jiné zapříčinit i lepší morálka a fyzické zdraví pracovníků, které jsou výsledkem větší rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem. Pokud jsme spokojeni v soukromí, máme dostatek času věnovat se sami sobě a relaxovat, pak budeme dozajista odvádět i mnohem lepší práci. Ve Švédsku byl na toto téma proveden dvouletý experiment. Zkrátili zde pracovní den na šest hodin. Obě sestry, na kterých byl experiment testován, uvedly, že jsou šťastnější, nepotřebují si vybírat nemocenskou a zvládají mnohem lépe jak práci, tak i osobní život.
Hned tak se zřejmě zkráceného týdne nedočkáme, protože zaměstnavatelé mají stále zakořeněn osmihodinový pracovní systém a chtějí získat co nejvíce času svých zaměstnanců. Neuvědomují si totiž, že z psychologického hlediska může zaměstnance kratší pracovní doba naopak pozitivně ovlivnit, a to, co skutečně potřebují získat, není doba, ale výkon. Pokud ředitel firmy zaměstná Pavla na plný úvazek a bude ho nutit denně odpracovat 8 hodin, přestože práce, kterou mu zadal, se dá zvládnout za polovinu času, po odsezení si prvních tří dnů bude již produktivita pomalu klesat, během čtvrtého dne již Pavel pravděpodobně nesplní vše, co by měl, protože zůstane o půl hodinu déle na obědě, a poslední tři hodiny bude mnohem častěji chodit do kuřárny si odpočinout. V pátek pak jeho pracovní nasazení zůstane zcela minimální, protože již „vyčerpal“ počet hodin, během kterých je schopen se soustředit na to, co od něj firma žádá. Co tedy získá ředitel tímto přístupem? V podstatě nic, protože průměr odvedené práce bude stejný, jen to potrvá déle. Zaměstnanec bude navíc unavenější a méně spokojený, takže od něj nemůže očekávat nadšení a inovativní nápady.
Z tohoto hlediska by bylo zcela určitě na místě, aby pracovní doba zbytečně nepřesahovala nutný rozsah. V Česku se ale doposud diskutovalo pouze o minimálním zkrácení, a to sice na 37,5 hodiny z původních 40 hodin při plných úvazcích – tedy o půl hodinu denně. Inspirace přišla z Francie, kde mají pracovní týden při plném úvazku 35 hodin. U nás by se nejprve zkracovalo o půl hodinu denně a později by bylo možné toto ještě jednou zopakovat, pokud bychom se chtěli dostat na 35 hodin. Otázkou zůstává, zda se k tomu někdy skutečně propracujeme, od návrhů jsme se zatím k uzákonění nepohnuli.
Autorský článek. Další zdroje: Docs.iza.org, Bbc.com, theconversation.com
