KOMENTÁŘ: Na Slovensku jsou si lidé příjmově rovni víc než jinde v Evropě. Většina zdejších má totiž příjmy ze zaměstnaneckých poměrů
Slovensko je příjmově nejrovnější v celé Evropě a Česko je hned za ním, pokud jde o zdaněné mzdy. U těch nezdaněných je to trochu jiné, protože ač Slovensko zůstává na prvním místě, Česká republika je až sedmá. Na Slovensku najdete všeho všudy jen jednoho miliardáře a přes sto milionů nemá ani 30 lidí, takže nerovnost lidí, pokud jde o jejich příjmy a od nich se odrážející majetek, je zde skutečně zcela minimální.
Tyto statistiky také ukazují, že 10 procent lidí, kteří jsou na Slovensku těmi nejbohatšími, vlastní pouze 34 procent majetku. Někomu se to může zdát hodně. Řeknete si, že přece vlastní třetinu státu. Nicméně je to skutečně nejméně ze všech států, které byly do této statistiky zahrnuty. Na místě je také poznamenat, že 80 procent bohatství Slováků tvoří nemovitosti.
Někoho možná už napadlo, že je to také tím, že Slovensko není zrovna bohatá země, vlastně je na tom ještě mnohem hůře než my. Ano, něco na tomhle tvrzení je samozřejmě pravda, i to ovlivňuje statistiky. Co vše ale k téhle situaci vedlo?
Slovensko postavené na socialismu
Základy pro příjmovou rovnost začal stavět už socialismus a bylo to velmi pestré. Začalo to už měnovou reformou. Lidem vzal možnost podnikat, což je dodnes způsob, jak si vydělat více než ostatní. Rušil a reguloval trhy, čímž naprosto zlikvidoval jakoukoliv možnost změnit svou sociální vrstvu. Nějaká možnost se tam tedy našla, ale její podmínkou bylo samozřejmě podporovat režim.
Příjmová nerovnost je rozhodně dost široké téma. Každý si samozřejmě jako první vybaví nerovnost v platech. Co k ní ale vede vyjma vyčůraných zaměstnavatelů? Nerovnost je tvořena mnoha faktory například pracovními příležitostmi.
Důvodem této rovnosti je, že většina zdejších lidí má příjmy ze zaměstnaneckých poměrů. Podnikání tvoří pouhých deset procent. Dá se říci, že podnikání ani investice tu téměř nikoho nelákají, přitom jsou to ty nejlepší zdroje příjmů.
Navzdory tomu ale statistiky nemusí být úplně přesné, a může dojít k nějaké chybě, protože je velký problém získat přesná data od živnostníků. Tuto situaci, které jsou si lidé vědomi, se snaží vyřešit, avšak zatím neúspěšně. Co z toho pro nás vyplývá? Příjem, který údajně získávají, by mohl být reálně vyšší, než na kolik je zaznamenán ve statistikách. Vedle toho je taky problém se šedou ekonomikou. Pokud se nad tím zamyslíte, podívejte se na to, kolik Slovensko dle těchto údajů o svých občanech očekává, že vybere na daních a jaký je následně jeho skutečný příjem. Rozdíl je tam poměrně velký – celých 20 procent.
Aby byla statistika co nejpřesnější, mezi obyvateli probíhají další průzkumy. Ty tentokrát zohledňují, jestli jsou špatné odhady nebo příjem, který se skutečně dostává. Jenže na rovinu si řekněme, o kolik asi takoví lidé zpřesní průzkum? Vážně řeknou spolehlivá data? Lidé, kteří mají vysoké příjmy, samozřejmě nebudou v takovém průzkumu příliš spolupracovat. Někdo s nízkým příjmem naopak nemusí chtít uvádět pravdu z osobních důvodů. V podstatě bych řekl, že průzkum tohoto typu je k ničemu a data příliš neovlivní správným směrem. Je tedy možné, že ona celá ta příjmová rovnost či nerovnost, nemusí být na Slovensku tak horká, jak to vypadá. Samozřejmě ale nelze tvrdit, že jsou data úplně mimo.
Je to vlastně dobře, nebo špatně, když si jsou lidé příjmově rovni, či nerovni? Záleží, jak se na to podíváte. Bohužel se dá říct, že příjmová rovnost není něco, z čeho by byl každý nadšený. Ono to má totiž svá pro a proti. Nemusíte tolik závidět lidem okolo, na druhé straně vám to ale také bere možnost sám se posunout v příjmovém žebříčku někam výš, a stejně tak se přesunout i do jiné sociální vrstvy. V podstatě se dá říct, že lidé jsou zejména na Slovensku s tímto výsledkem spíše nespokojeni než spokojeni. Touží se přestěhovat, aby se měli lépe.
Statistiky také sledují, jak dlouho to trvá, než se člověku podaří přesunout na žebříčku z jedné vrstvy do druhé. Pokud se podíváme na to, jak dlouho potrvá, než postoupí z vrstvy, která má nejnižší platy na průměrnou mzdu, zjistíme, že například v USA to trvá po pět generací. Zní to šíleně, že? Potřebovali byste asi pět životů, abyste se dostali z chudoby na úroveň průměrného člověka. Není tak divu, že mnoho lidí věří, že nemůže žít o moc lépe, než jak se narodili.
Na Slovensku mají oproti tomu díky vysoké příjmové rovnocennosti tu výhodu, že mají mnohem větší šance stát se majetnými bez ohledu na postavení svých rodičů.
Chceme příjmovou nerovnost, nebo ne?
Uvedli jsme si několik pro a proti a ještě jsem zdaleka nezmínil všechna. Už víme, proč vychází Slovensko ve statistikách tak, jak vidíme. Nicméně teď zůstává otázka, zda je to vlastně správně, nebo nikoliv. Ono je totiž mnoho důvodů, proč se země o onu rovnost snaží a zdaleka nejde jen o to, že by lidé za stejnou práci měli být srovnatelně placeni. Pokud dochází k vysoké příjmové nerovnosti, ti, kdo mají peněz dost, si je šetří. A ti, kteří ne, naopak nemohou utratit mnoho. Z toho vyplývá, že je zaražen ekonomický růst celého státu.
Ekonomiku brzdí i to, že když mají někteří lidé možnost vydělávat si více, není pro všechny a jejich děti stejně dostupné vzdělání nebo úvěry, a peníze se zkrátka – jak už jsem na to narazil před chvilkou – netočí, jsou využívány pouze z části. Je opravdu mnoho věcí, co tohle ovlivňují.
Správní otázka však zní, můžeme vůbec nerovnost nějak napravit? Nejde o to, jestli bychom to měli dělat, nebo ne. Ono to nejspíš ani není úplně možné. Samozřejmě se můžeme snažit do určité míry tohle zregulovat, ale od čeho se nerovnost odráží?
Placeni jsme obvykle za to, co umíme. Umíme ale všichni to samé? Měli bychom být tedy placeni stejně? Jak jsem uvedl na začátku, pokud odvádíte stejnou práci v rámci její kvality ve stejném čase, a dokonce ve stejné firmě, ale někdo jiný je za to placen mnohonásobně více, pochopitelně je to špatně. Placeni jsme ale také na základě zkušeností, vynaloženého úsilí, talentu, vzdělání, konkurence a mnoha dalšího, co jsme si museli v životě vydobýt a pracovat na tom. Nelze zařídit, aby měli všichni stejný talent nebo pracovní zkušenosti. Proto je například praxe velmi klíčová, pokud jde o finanční ohodnocení. Pak tedy ani nelze trvat na tom, aby byli všichni placeni stejně. Nejde jen o to, že to není správné, především to není realizovatelné.
Pokud nějaká společnost potřebuje nutně sehnat pracovníka na neobsazenou pozici, ale lidí s tímto zaměřením je jednoduše málo, nezbývá jí než nabídnout vyšší mzdové ohodnocení, aby získala člověka na toto místo. Jsou tak pozice, které budou samozřejmě vždy zhoršovat rovnocennost příjmů. Vidíme to sami, zatímco vysokoškoláci nejrůznějších oborů mají nízké platy, elektrikář si vydělá klidně i 50 000 korun měsíčně, jako můj známý, který má jen učňovský obor, protože je těchto pracovníků zkrátka málo a sehnat nějakého, který vám přijede spravit zásuvku, je peklo.
Příjmová nerovnost tedy není něco, co bychom mohli jednoduše vyřešit, v podstatě se to vzhledem ke všemožným aspektům, které jsem v tomhle komentáři vyjmenoval, vyřešit nedá. Stejně jako si lidé nebudou nikdy rovni ve všech směrech svého života, tak ani tady to není možné, a nejspíš bychom za to měli být rádi. Život, ve kterém mají všichni všeho úplně stejně a jsou stejně odměňováni bez ohledu na to, kdo se jak snaží, by byl nejspíše nakonec pro všechny nepříjemným. Slovensko tedy nakonec s nerovností příjmů, kterou má velice nízkou, vlastně vůbec nevyhrálo. Lidé se odtud často stehují za lepšími možnostmi právě k nám nebo do jiných okolních zemí.
Autorský článek - komentář. Další zdroje: Czso.cz
