Nejnovější

Na co mají nárok poškození po železniční nehodě v Pardubicích a jak mají postupovat

Může jít o krádeže, narušování soukromí nebo nepřizpůsobivé nájemníky, kteří nechtějí bydliště opustit. V domě, kde žijete, se vám toho může přihodit mnoho a nezáleží na tom, zda je škůdcem někdo z rodiny nebo úplně cizí člověk. Jakmile žijete pod jednou střechou, na řešení sporů je policie obvykle krátká. Snad jedinou výjimku tvoří domácí násilí, ke kterému se přistupuje poměrně důsledně a je i snadno prokazatelné.

V minulosti jsem se setkal s několika případy, kdy policie udělala záznam, ale nijak neřešila porušování práv majitelů nebo obyvatel domu. V některých případech mají strážníci opravdu svázané ruce, jindy jen nedojde vyšetřování dostatečně daleko, aby byl pachatel usvědčen a potrestán. Budu teď mluvit o případech, se kterými jsem se osobně v životě setkal, ale k jejich vyřešení nikdy nedošlo.

Krkavčí matka

Slečně, která šla nahlásit krádež, říkejme třeba Lenka. Z přenosného trezoru schovaného ve skříni jí zmizelo přes pět tisíc, aniž by byl vypáčen. Na policii šla s tím, že si je jistá, že zločin spáchala její matka. Jako jediná mohla mít klíč k trezoru a jako jediná také měla klíče od jejího bytu. Během výslechu se ukázalo, že matka ten den údajně pouštěla dovnitř dva muže, kteří měli skrze okno vylézt na střechu a opravovat ji. Policie je oba vyslechla, stejně jako matku, a při kontrole trezoru podle rýh určila, že jej nejspíš někdo otočil, prostrčil dovnitř drát a peníze vytahoval ven. Jediné otisky prstů na trezoru patřily Lence a její matce. Ta se ale vymluvila, že ho měla v ruce, když se dozvěděla o krádeži.

Po téměř dvou týdnech vyšetřování, kdy jeden z policistů tlačil na matku, byv přesvědčený, že krádež má na svědomí, museli případ uzavřít. Lence sdělil, že si je vinou matky stoprocentně jistý, protože už vyslechl spoustu lidí, ale jelikož se nepřiznala, nic jí nedokáže. Otisky prstů nejsou usvědčující, protože je to tvrzení proti tvrzení, a tím, že vstoupila bez dovolení do jejího bytu a dokonce s dalšími lidmi, se ničeho nedopustila, když měla klíče a dcera bydlí v rodinném domě, který matce patří. To je už téměř stejné, jako by majitel bytu, který pronajímá, vlezl bez vědomí klienta do jeho bytu a hájil se tím, že dům mu patří. Jasně, nebyla tu žádná nájemní smlouva, ale i tak se jedná o jednoznačné narušení soukromí. Tohle byl ale ještě ten nejméně skandální případ, se kterým jsem se setkal.

Alkoholik

Policie také řešila případ Filipa, který přivolal hlídku kvůli svému otci. Otec byl už starý a velmi silný alkoholik, který každý den, kdy se Filip společně s matkou zamkl v bytě, kopal do dveří, rozbíjel věci a křičel na celý dům. Jeden by si řekl, že takový člověk patří na léčení. Věřili byste ale, že pokud na něj nenastoupí dobrovolně, nikdo ho k tomu nenutí? A přesně tak postupovala i přivolaná hlídka. Samozřejmě sepsala, co se v domě stalo, a vzhledem k tomu, že už byla párkrát přivolána sousedy, věděla, že je to na denním pořádku. Filipovu otci pohrozili, že ho budou muset vzít na záchytku, domluvili mu, a tím celá záležitost skončila.

Duševně nemocná

Obdobnou situací si prošla i Markéta, která žije s psychicky nemocnou matkou, která se nechce léčit. Často jí bere věci nebo peníze, a když není po jejím, chová se agresivně. Když v noci vtrhla do Markétiny ložnice, požadovala po ní, aby jí vrátila nějaké domněle vypůjčené šaty, a začala rozbíjet věci, dostala Markéta strach. Zavolala na linku 112 a požádala o pomoc. Pracovník jí oznámil, že pokud přijede policie či sanita, maximálně její mamince přeměří tlak a zeptají se, jak se cítí. Jestliže nebude nikoho napadat právě ve chvíli, kdy na místo dojedou, není možné ji násilím hospitalizovat nebo jakkoliv jinak řešit situaci. Rozbité věci nejsou dostatečným důkazem, aby se situace dala řešit.

Komentáře

Radši do blázince než do vězení? Ještě v loni sliboval, že prokáže svou nevinu, tak proč sebevražda?

Jako východisko viděla Markéta znesvéprávnění, i tam však tvrdě narazila. Věděli jste, že i k podobnému kroku je nutná součinnost osoby, o jejímž znesvéprávnění se jedná? V současnosti se nejedná o úplné zbavení práv, ale o omezení práv pro určité úkony. Aby bylo možné podat žádost, je k ní třeba přiložit i posudek lékaře. Pokud ovšem dotyčný odmítá navštěvovat psychiatra a cítí se zcela zdráv, získáte jej jen těžko. Vzniká tak začarovaný kruh, protože proti jeho vůli člověka na léčení nedostanete, ať už to s ním myslíte sebelépe. Jeden ze sanitářů, kteří nakonec přijeli situaci u Markéty doma řešit, ji utěšil slovy: „To buďte ještě ráda, že se vám to stane jednou za pár měsíců. Někdo to má doma každý víkend, a nic s tím dělat nemůžeme.“ Pokud se navíc podaří žádost dostat k soudu, ten samozřejmě přihlíží k tomu, že omezení práv má dotyčného chránit a pomoci mu. Proto se ptá, zda nemá pocit, že by mu mohlo škodit, a souhlasí s tím, že za sebe nemůže být plně odpovědný. No a kolik lidí byste řekli, že v takové situaci souhlasí? Moc jich není.

Týrání zvířat? A co týrání zvířetem?

Další absurditou, při které jsem měl tu čest osobně mluvit s policií, byl případ psa, který napadal ostatní členy rodiny, ale majitelka tomu nebyla schopna zabránit. Babička, které patřil, psa milovala, ale ten měl za prvních pět let na svém kontě tři pokousané – jedno dokonce třikrát –  jedno opakovaně zmrzačené a 12 zabitých zvířat. Návštěvy se do domu bály vkročit. Když už to jeden z členů rodiny nezvládl, nahlásil psa na policii a Státní veterinární správu. Uvedl, kolikrát pes napadl cizí osoby nebo rodinné příslušníky, a zmínil i existující policejní záznamy o pokousání. Předal kontakt na svědky, kteří viděli nebo sami zakusili, jaké soužití s kříženým rotvajlerem a ovčákem je. Stejně tak předal kontakt na veterináře, jenž opakovaně ošetřoval druhého psa v domě, kterému nebezpečná fena vyrvala oko a opakovaně jej pokousala.

Policie, která na místo přijela, se vyjádřila, že z toho nebude nic víc než pokuta a že šance na odebrání psa do útulku je takřka nulová. „Bohužel, jsou tak postavené zákony. Pokud toho psa nedá pryč dobrovolně, nikdo s tím nic neudělá. Kdyby tu teď přede mnou někoho napadl, tak ho můžu zastřelit. Jinak ale bohužel. Některé zákony máme nedomyšlené. Když pronajmete v rodinném domku byt a bude vám v něm bydlet deset lidí, aniž by zaplatili nájem, můžete to hlásit, kde chcete, ale z toho domu je nikdo nedostane třeba deset let,“ vyjádřil se jeden ze strážníků. Babička navíc není majitelkou domu, ale ani nesouhlas majitele, aby tam pes pobýval, není dostatečným důvodem jej odvést.

A co na to veterinární správa? Přes všechny doložené podklady přijela, prohlédla si dům i zvíře a pouze podala strohé vyjádření. Stálo v něm, že pes má vše, co potřebuje k životu, je řádně naočkován a nenese stopy týrání, takže je vše v pořádku. Zmínka o nezvladatelné bestii ve vyrozumění chyběla. Kdo ale tedy chrání práva majitele domu a ostatních obyvatel? Jediným řešením je, aby se celá rodina odstěhovala do doby, než jedna stará paní dostane rozum, přestože jí dům vůbec nepatří. Druhou variantou je podat soudní žádost o vystěhování babičky a následně jí tedy někde zaplatit nájem, na který sama nedosáhne. Ti otrlejší by možná babču vyhodili na ulici. Jakou variantu byste si vybrali vy?

Podobných událostí je mnoho a zkušenost s nimi má jistě i spousta čtenářů. Mnoho lidí časem pochopí, nakolik zbytečné jsou záznamy u policie. I kdyby jich výše zmínění měli deset, se situací to nijak nepohne. Jakmile žijete na jednom pozemku s někým, kdo vás ohrožuje, narušuje klid nebo jakkoliv jinak porušuje vaše práva, jediné skutečné řešení je nežít tam.

Autorský článek - komentář.