Proč jsou mladí lidé ve stresu a vyhořelí? Problém původně pětačtyřicátníků trápí dnes i lidi po škole, kteří si najdou první práci
Jak se vlastně vyhoření vůbec projevuje? Lidé bývají unavení, nemotivovaní, bez touhy dělat svou práci dobře. Ke své práci se často staví dost cynicky nebo kriticky, nemají chuť s ní po ránu vůbec začít a pokud je jejich pracovní život „svobodný“, často si k ní sednou až kolem poledne a i tak mají potíže se na ni soustředit. Mohou být protivní na své kolegy či klienty a nedokážou to potlačit. Mezi příznaky, jimiž se zmíněný syndrom projevuje, patří i to, že trpí bolestmi hlavy nebo potížemi se žaludkem a poruchami spánku. Takovým lidem už pracovní úspěchy nepřinášejí radost a mnohdy sklouznou i k užívání alkoholu nebo jiných návykových látek, aby se k práci vůbec přiměli.
Pokud vám horní odstavec připomněl někoho z okolí, vašeho zaměstnance nebo dokonce vás samotné, je třeba zpozornět. Společnost Indeed udělala průzkumy v této oblasti a během uplynulého roku se ukázalo, že jedním z důvodů, proč se syndrom vyhoření objevuje i u mladé generace, byl covid. Asi vás to nepřekvapilo, protože covid ovlivnil téměř všechno, s čím se nyní potýkáme. Zadělal nám na mnoho problémů. Podle výsledků v současnosti trpí syndromem vyhoření více než polovina dotazovaných a dvě třetiny mají dojem, že covid jejich stavy výrazně zhoršil.
To dává smysl, protože mnoho studentů dokonce vzdalo studia v době, kdy přešli na dálkovou výuku přes počítače. Dost studentů vysokých škol se totiž tímto systémem cítilo demotivováno a efektivita jejich práce jim připadala nízká. Podobně to nejspíš bylo i s pracovníky, kteří zůstali odříznuti od společnosti doma, jelikož mnoho z nich ztratilo vztah ke své práci. Z výzkumu společnosti Asana vyplynulo, že 41 procent lidí se při práci z domova cítí izolováno. Patřím k těm, kteří s covidem, izolací a prací na dálku nemají problém, přesto si dovedu představit, že pokud si někdo svou práci skutečně užívá, musel se od ní cítit do určité míry odříznutý. Přece jen náhle chyběl kontakt s kolegy a jakákoliv socializace s lidmi, se kterými si v rámci své práce mohl promluvit.
Z vyhoření se tak pomalu stává normální pracovní stav, jelikož dle průzkumů už jím trpí každý druhý člověk. Spousta lidí vyhoří už na škole, mám takové případy kolem sebe. Kamaráda, co střídá vysoké jako ponožky, protože se nikde nenašel. Kamarádku, která se snad od svých deseti let těšila na práci ve zdravotnictví a v současné chvíli trpí pocity, že nic, co udělá, není dostačující, nemá to smysl a celé studium je pro ni jen jeden obrovský nátlak bez pozitivních pocitů z dobrých výsledků.
Lidé se cítí prací zavaleni, je toho neuvěřitelně moc, co musí stíhat jak v ní, tak mimo ni a tento pocit neustálého spěchu vyvolává stres. Žijeme v kolotočích, kdy se opakovaně ženeme za spoustou práce, kterou je potřeba stihnout. Pak přijdeme domů nebo vstaneme od počítače a vracíme se do osobního života, kde na nás čeká další hromada práce.
Osobně mám to štěstí, že dělám povolání, které mě baví a i v horších dnech dokáže do určité míry naplnit. Živě si ale pamatuji dobu, kdy jsem ještě brigádničil během studia. Volba oboru bohužel nebyla na základě toho, co mě zajímá. Musel jsem si vybral práci, ve které vydělám dost, i když ji budu stíhat jen dva dny v týdnu. Šlo o práci na zákaznické lince nejmenovaného obchodu, která byla skutečným utrpením. Na počátku jsem byl na lidi milý, až se mi kolegové, které práce štvala, po dvou dnech smáli, že zákazníky oslovuji: „Krásný den, jak vám mohu pomoci?“ Za dva roky práce v prostředí, kdy mi každou směnu chodily zprávy od jednoho z mnoha vedoucích, kteří se sami nedokázali shodnout na postupech dle manuálu, co vše jsem udělal špatně, z mého tónu nadšení vymizelo. V posledních týdnech už to „krásný den“ znělo tak otráveně, až museli mít zákazníci pocit, že mě obtěžují – což byla vlastně pravda. Mnohdy jsem se na konci směny modlil, aby už telefon nezazvonil a to zdaleka ne kvůli nepříjemným zákazníkům, ale především i kvůli nevděčnému vedení, které bylo neochotné poradit, mluvilo do systému, jakým práci dělám, přestože do něj nevidělo a především snad nikdy jsem od našich teamleaderů nedostal jinou zprávu než negativní. „Tohle se ti povedlo, dobré řešení!“ nebo „Tahle zákaznice je fakt spokojená, super práce!“ nebylo na programu dne. Jediná zpětná vazba byla vždy ta kritická, což si troufám říct, že je zcela demotivující v jakémkoliv oboru.
Po dvou letech podobné práce došlo na konfliktní situaci, při které jsem zvažoval odchod, přestože to znamenalo začít si hledat narychlo jiný přivýdělek. Konzultoval jsem to tehdy s blízkou přítelkyní, se kterou jsme byli v kontaktu v podstatě denně, protože to bylo důležité rozhodnutí a ona mi řekla: „Víš, vždycky, když budeš mít směnu, už večer před tím zníš strašně naštvaný a ten den ti raději moc nepíšu, protože z tvých zpráv je ta negativita od rána cítit.“ To byl moment, kdy jsem si uvědomil, že ta práce mě deptá natolik, až přenáším negativní emoce na své okolí, a i kdyby to mělo znamenat nižší výdělky, je na čase najít si jinou.
Člověk by měl rozeznat, kdy je pro něj práce ještě běžnou (a především zdravou) součástí života a kdy se v ní cítí nespokojen. Tlak je obvyklý, ale musí být vyvíjen v únosné míře. Mladí lidé se snaží tvrdě pracovat a obory i rozsah práce přizpůsobují svým touhám jako vlastnit nemovitost nebo potřebám jako platit ne zrovna nízké účty. Mnoho z nich se cítí donuceno najít si další práci, což dost zvyšuje riziko vyhoření. Přece jen většina lidí je nastavena k tomu, aby vedle práce, která není nikdy ideální, měli i nějaké koníčky a osobní život, jež slouží jako relaxace. Pokud si musí najít dvě tři práce, volný čas jim v podstatě nezbyde. Jestliže nemáme čas k odpočinku, jakákoliv činnost, i ta sebezábavnější, nás po čase začne unavovat a obtěžovat.
Mladí lidé, kteří opustili školy a našli si svá první zaměstnání nebo se k tomu v blízké době chystají, jsou poměrně pesimističtí, pokud jde o jejich budoucnost. Zejména ti, jež čeká práce od počítače, věří, že syndrom vyhoření je pro ně nevyhnutelný právě kvůli tlaku, který je v současné době společností vyvíjen ze stran finanční krize a izolovaného pracovního prostředí, které mnoha firmám vyhovovalo natolik, že u homeoffice pracovníků zůstali. Nemusí tak totiž platit drahé kanceláře.
Člověk by si měl uvědomit, že v práci stráví velkou část svého života a tím pádem by k ní měl mít pozitivní vztah. V současné době se mnoho lidí žene za vidinou peněz, ať už dobrovolně či v důsledku ekonomické krize. Zapomínají tak na své duševní a psychické zdraví, které může být tímto negativně ovlivněno. Lidem, kteří ještě nejsou zajištěni a musí si vše budovat, obvykle zkrátka chybí čas, který by měli věnovat sami sobě.
Autorský článek - komentář. Další zdroje: Indeed.com, Asana.com
