KOMENTÁŘ: Sebevražda jako druhá nejčastější příčina úmrtí dětí a mladistvých v České republice je alarmující
Nejde jen o Českou republiku, která se potýká s problémy. V rámci výzkumu bylo vyslechnuto 8 444 dospívajících a mladých lidí ve věku 13 až 29 let v devíti zemích a různých oblastí či regionů. Výsledek popisuje pocity, kterým čelili v prvních měsících reakce na pandemii a situaci v září. Mezi účastníky uvedlo 27 procent z nich pocit úzkosti a 15 procent deprese v posledních sedmi dnech. Pro 30 procent dospívajících byla hlavním důvodem ovlivňujícím jejich aktuální negativní emoce ekonomická situace.
Negativně bylo ovlivněno i jejich vnímání budoucnosti, zejména v případě mladých žen. 43 procent žen se cítí pesimisticky ohledně budoucnosti ve srovnání s 31 procenty mužských účastníků výzkumu. Situace, která vyvolává hluboké znepokojení, a je výzvou, aby ji svět začal brát vážně. Mezi těmito lidmi totiž 73 procent cítí potřebu požádat o pomoc týkající se jejich fyzického a duševního zdraví. Přesto 40 procent z nich žádnou pomoc nevyhledává. Co se asi stane s těmito lidmi, pokud se jim nepodaří, aby svůj duševní stav zlepšili sami?
Skupina výzkumníků v Nizozemsku, která od roku 2016 studovala vývoj prosociálního chování v dospívání, nemohla ignorovat dopad pandemie. V rámci projektu PROSOCIAL posílali denně dotazníky více než 600 dospívajícím v Rotterdamu, kde se jich ptali na jejich náladu a každodenní zážitky. Výsledky ukázaly, že jak pandemie pokračovala, míra napětí se zvyšovala, zatímco síla celou situaci zvládat klesala. Tyto trendy se nezmírnily ani v období odstávek a zmírněných omezení například v létě.
Také se velmi zvýšil nárůst kyberšikany. Školy kromě svých vzdělávacích programů poskytují studentům útočiště před rodinnými dramaty, rutinou, aktivitami nebo komunitou. Uzavření škol tuhle formu podpory pro žáky a rodiče narušilo nebo ukončilo. Místo toho studenti najednou museli čelit domácímu vzdělávání a nejen oni se s tímhle novým harmonogramem potýkali. Domácí vzdělávání vyžaduje minimálně tichou místnost a přístup k počítači, což jsou zdroje, které některé domácnosti nemohou snadno poskytnout, zvláště pokud jsou přeplněné. Domácí vzdělávání je efektivnější, když rodiče dohlížejí a jsou k dispozici pro dotazy, ale bohužel to není vždy možné. Dětem se tak ztížily podmínky ke studiu a mnohdy i zhoršil prospěch.
Iniciativa 21, která se prezentuje jako občanská platforma prosazující zdraví a svobodu, ve své tiskové zprávě uvedla, že v České republice se na školách, žácích, studentech a učitelích nejvíc podepsala státem nezvládnutá covidová krize. Podle nich totiž došlo ke zbytečným diskriminačním a segregačním omezením, distanční výuka i nošení respirátorů byla podle nich vyhnaná do extrému a vznikala šikana bránící studentům v kvalitním vzdělávání. To vše považují za důvod, proč se pandemie silně podepsala na kognitivním i emocionálním vývoji a způsobila psychické, fyzické a sociální problémy.
Informaci, že sebevražda je dnes druhou nejčastější příčinou úmrtí u dospívajících, sdělil Iniciativě náměstek VZP Ivan Duškov. V tuhle chvíli by se možná hodilo říct, že před deseti lety tomu tak nebylo. Podle údajů VZP za posledních deset let vzrostl počet pacientů v psychiatrické ambulanci o více než polovinu. V roce 2019 vyhledalo pomoc psychiatra skoro 60 tisíc dětí, v roce 2020 přes 50 tisíc. Rozhodně ale nejásejme, že došlo k poklesu. Jediné, co se změnilo, byl příchod pandemie. Ten uzavřel mnoho zdravotnických center a omezil funkci ordinací lékařů. Z toho vyplývá, že bylo obtížnější hospitalizovat a léčit lidi, kteří pomoc potřebovali. I tak zůstalo ale číslo velice vysoké. To dost vypovídá o závažnosti celé situace. Z výše uvedených informací zjištěných v mezinárodním měřítku můžeme odvodit, že zhruba polovina těch, kdo se cítí psychicky zle, vůbec nevyhledají pomoc.
Zhoršující se duševní zdraví u mládeže se objevilo v mezinárodních studiích po několika prvních měsících vypuknutí pandemie, i když mladí se velmi liší v tom, co si prožili během pandemie a v jejich reakcích na ni. Zpočátku ve výsledcích testovaní uvádějí nárůst deprese u adolescentů a negativních účinků, ale také malou změnu, nebo dokonce snížení úzkosti, podrážděnosti a sebepoškozování. To je asi jediná dobrá zpráva, kterou z toho lze vyvodit. Jak však pandemie pokračovala, mladí lidé vykázali konzistentnější nárůst úzkosti, deprese a stresu. To platí zejména pro Afroameričany,
Latinoameričany a mládež s nízkými zdroji nebo členy skupiny LGBTQ. Letos na podzim se více dospívajících vrátilo do školy emocionálně zranitelných. Desítky let výzkumů ukazují, že tito mladí mají větší pravděpodobnost, že budou ve třídě akademicky a sociálně bojovat se svým okolím.
Myslím si, že největším kamenem úrazu je, že mladí často netuší, jak své problémy řešit, kde si říct o pomoc a mnohdy také nejsou pochopeni rodinou a blízkými. Asi to nejdůležitější pro ně je najít doma útočiště. Bohužel ale žijeme v uspěchané době a mnoho rodičů si ani nevšimne, že se s jejich dětmi něco děje. Pokud se pokouší žádat v rodině o pomoc, bývají adolescenti odmítnuti zaneprázdněnými dospělými.
Věnovat jim v tomto citlivém věku pozornost je však klíčové. Mnozí z nich se snaží volat o pomoc na sociálních sítích mezi svými příteli. Ti ale mnohdy také neví, jaké správné řešení zvolit. Jedinou možnou variantou je však v tomto případě volat záchrannou službu, pokud zjistíte, že někdo blízký uvažuje o sebevraždě nebo se sebepoškozuje. V každém případě, kdy někdo prezentuje svému okolí podobné myšlenky, bych jednoduše volal odborníky. Mimo jiné si myslím, že by taková návštěva záchranné služby přivedla k rozumu nejednoho teenagera, který se rozhodl mluvit o sebevraždě a sebepoškozování jen proto, aby získal pozornost.
Rozumný člověk ví, že lidé, kteří skutečně plánují sebevraždu, o ní naopak nemluví, o pomoc si bohužel neřeknou, a tak tyto situace končí mnohdy zle. Proto bychom ale měli věnovat pozornost svému okolí. Možná je ve vašem okolí někdo, kdo pomoc skutečně potřebuje. Zkuste být o něco empatičtější ke svému okolí a možná tím přispějete ke zlepšení něčího duševního stavu.
Mám dodnes živě v paměti, jak jsem jakožto poslední covidový ročník odstátnicoval, a moji kamarádi se na podzim vrátili do školy pokračovat ve studiu. Já jsem nastoupil na psaní pražského zpravodajství a jedna z prvních věcí, která se stala, když jsem sledoval, o čem bych tak mohl psát, byla sebevražda přímo u nás ve škole.
Zatímco všichni se učili, nějaký mladík se prostě rozhodl skočit ze čtvrtého parta na kamennou podlahu. Rána to prý byla strašná, slyšeli ji v učebnách a kolem zakrytého těla odcházeli žáci hlavním vchodem ze školy. Celé to byla tragická událost, která šokovala nejen studenty, ale ve značné míře hlavně vyučující. Mnoho lidí si pak kladlo otázku, co vedlo mladíka k tomu, aby přišel do školy a tam spáchal sebevraždu. Prokázalo se totiž, že nešlo o strčení, ale ani zábradlí nepřeletěl náhodou.
Kdyby si někdo z jeho spolužáků všiml, že se necítí dobře, mohlo se této tragické události předejít. Rozhodně bychom tedy měli pamatovat na to, že míru sebevražd, kterou Česko trpí, můžeme ovlivnit jedině větší ohleduplností a zájmem o své okolí. Čísla, kterých v tomto směru dosahujeme, jsou jednoduše alarmující. Jestliže ostatní státy netrpí tak velkými potížemi s nechutí k životu u mladistvých, pak je zásadní podívat se směrem k rodinám, které děti vychovávají, způsobu, jakým to naše společnost dělá, ke školnímu systému a kolektivům, ve kterých se děti pohybují, i k našemu zdravotnictví a jeho odvětví, které se zabývá duševními chorobami. A jedinou cestou ke zlepšení je zaměřit se ve všech těchto bodech, co by se nyní mělo změnit, aby děti neumíraly dříve než jejich rodiče zcela dobrovolně.
Autorský článek - komentář. Další zdroje: Unicef.org, Cordis.europa.eu
