KOMENTÁŘ: Doba nás nutí vydělávat víc a víc peněz. Člověk se snadno stane závislým
Skoro jako bychom byli otroky peněz. Snažíme se je získat, potřebujeme jich víc a víc a musíme se kvůli tomu opravdu hodně snažit. Mnoho lidí je zvyklých, že musí stíhat dvě práce, aby vydělali dostatek pro sebe či rodinu. Dokonce jsou i takoví, kteří zvládnou tři a nemají pak třeba téměř žádné volno.
Jestli vám to nezní děsivě, pak je nejspíš něco špatně. Každý člověk má omezenou kapacitu, kolik hodin se může věnovat práci, než bude vyčerpán. Množí to ale ignorují a nechávají si v týdnu třeba jeden den volna. Není to ale zdaleka jejich chyba. Doba i místo, to jak se dnes žije, k tomu lidi nutí. Matka samoživitelka někdy nemá jinou možnost, než najít si druhou a třetí práci, aby své dvě děti uživila, pokud otec bere stanovené výživné jako příležitostný dar.
Mladí lidé zároveň cítí, že je od nich hodně očekáváno. Musí mířit vysoko, pokud chtějí být úspěšní. Než jsme státnicovali, jedna z vyučujících nám říkala, že bakalář je dnes taková vylepšená maturita a až uděláme magisterské, budeme teprve považováni za skutečně vystudované vysokoškoláky. Diplom už pro zaměstnání v podstatě nic neznamená. Hlavní jsou pracovně získané zkušenosti, které by měly být ihned po studiu ideálně několikaleté. I když to zní náročně, protože bez praxe vás v podstatě nikde nezaměstnají, během studia byste tak měli stíhat ještě nějakou neplacenou stáž, abyste si měli, co napsat do životopisu a hlavně byli skutečně schopni bez většího zaučování práci vykonávat.
Doba je prostě přeplněná požadavky na to, co musí člověk stíhat a zvládat. Jinak na tom nejsou ani rodiče na rodičovské dovolené. Kamarádka, která má nyní ročního syna, je zoufalá. Pobírá na něj měsíčně 9000, copak jsou to peníze, ze kterých uživí sebe a dítě? Při péči o děti je samozřejmě nutné si vydělávat, a pokud o ně má být řádně postaráno, jak jinak než prací z domova. Najít ji už je naštěstí jednodušší, než jak tomu bylo třeba před covidem, protože homeoffice se stal celkem běžným. I tak je ale vyčerpávající pečovat o děti a u toho zvládat pracovat. Dnešní člověk v podstatě nezná odpočinek, stále je tu něco, co ho žene kupředu, ať už očekávání společnosti, nedostatek financí nebo potřeba ukázat se v nepřeberném množství dalších jedinečných osob. Člověk může toužit po uznání, které mu jeho práce poskytuje, nebo po zvýšení platu, kterého se mu dostává, takže neustává ve své práci. Problém je v tom, že stejně jako u všech závislostí člověk potřebuje časem víc a víc k uspokojení a pak to začne pracovat proti němu. Už to není snaha mít lepší život, ale posedlost. Touha zvládnout a stihnout úplně všechno lidi začne systematicky ničit. Mezi abstinenční příznaky patří zvýšená úzkost, deprese a strach. Pokud jste někdy pocítili deprese a úzkosti z toho, že se právě nevěnujete nějaké produktivní činnosti, nevyděláváte nebo nebudujete svou kariéru, pak to znamená, že jste závislí, což je špatné pro vaše dušení zdraví.
Jak moc jsou dnešní lidé ponoření do práce, jsem si uvědomil, když jsem na sobě začal pozorovat, že neumím odpočívat. Nutkání myslet na práci o víkendech, brát si navíc směny, které nutně nepotřebuji a nebo vykonávat práci nad rámec, přestože finančně nijak netrpím, a neustále na sebe tlačit až k nedostatku spánku mě přinutilo přemýšlet, proč to vlastně dělám, když nemusím a nepotřebuji.
Závislost je onemocnění mozku, které ovlivňuje systém odměňování mozku za dobrou práci a vede k nutkavému chování navzdory škodlivým následkům. Komplikujícím faktorem závislosti na produktivitě je však to, že společnost má tendenci ji odměňovat. V podstatě jsme všude chváleni za přehnané výkony nebo naopak káráni, pokud nechceme pracovat nad rámec povinností. Zažil jsem to několikrát v různých podobách. Ať už šlo o prosby, jestli vezmu nenahlášené směny, telefonáty o víkendu, že moji rozdělanou práci neumí další kolegové dořešit, jestli bych to mohl udělat.
V neposlední řadě jsem se setkal s neskutečnými výčitkami ve velmi chabě placené práci, kde měla vedoucí pocit, že „nejsme fabrika“, web, na kterém pracujeme, bychom měli sledovat až do doby, než jdeme spát, hned jak vstaneme, přemýšlet, čím ho dnes „pozvednout“ a to, že je víkend, neznamená, že práce končí, i o víkendu je třeba se starat. Osmihodinová pracovní doba také nebyla žádnou hranicí, když je potřeba udělat toho víc, mohli jsme v práci sedět klidně do sedmi. V podstatě bych řekl, že svět řízený mnohdy workoholiky nás perfektně formuje k tomu se jimi stát. Lidé, kteří mají potřebu oddělovat pracovní dny od soukromých a netahat si práci domů, jsou vlastně odsuzováni.
Je to vnímáno jako dobrá věc, když více pracujete. Sice vám za to nejspíš nikdo nic navíc nezaplatí, ale nebudou se na vás mračit. Mnoho lidí si neuvědomuje škody, které to způsobuje, dokud nedojde k rozvodu a rozpadu rodiny nebo dokud si to nevybere daň na duševním zdraví.
Každý člověk by si měl nastavit hranice, uvědomit si, že čas a volno má také svou hodnotu. Možná větší než peníze nebo uznání. Není vůbec od věci říct si, kolik musím vydělat, kolik mohu vydělat navíc a kdy se na to už můžu vykašlat, protože tolik peněz nepotřebuji a nemusím si za ně nutně něco koupit, když mohu strávit hezký, klidný víkend s rodinou. Stejně tak je fajn si stanovit, že pokud vám někdo volá během nedělního odpoledne a jsou jiní lidé kompetentní řešit pracovní problém, nejste povinni to vzít, sednout do auta a jet pomoct s něčím, co může počkat do pondělka. Vyjít vstříc a snažit se odvádět práci navíc se vždy cení, musí to ale být jen do té míry, dokud to nenarušuje vaši duševní pohodu a klid.
Základem podobné workoholické posedlosti produktivitou bývá strach ze ztráty času. Vše, co děláme, klasifikujeme buď jako produktivní, nebo neproduktivní, a to druhé se snažíme minimalizovat. Nakupování potravin je produktivní, protože potraviny nás udržují naživu, ale nesmíme příliš váhat a trávit jím moc času, jinak je to už plýtvání. Koukání na televizní seriály je neproduktivní. Procházka parkem je neproduktivní. Snaha přibrat si v práci úkol navíc a vydělat během víkendu další peníze, i když to znamená méně spánku, je produktivní a člověk trpící závislostí se za ni cítí dobře.
Zažili jste někdy pocit, že si nemůžete pouštět seriály v cizím jazyce, protože byste museli sedět u obrazovky a sledovat titulky, což by vám vlastně zabralo několik hodin a raději pustíte něco, co vám stačí jen slyšet a občas očima obraz letmo přeletět, protože tak u toho můžete zamést, vytřít a vyžehlit? Natahujete si budík o víkendu, abyste nespali příliš dlouho, protože za sobotu se dá stihnout uklidit v kuchyni, cvičit na piano, relaxovat s knihou, kterou jste ještě nedočetli, i když už ji máte rozečtenou dlouho a během odpoledne můžete zrýt záhony? A stalo se vám pak někdy, že jste se třeba k dočtení knihy nedostali, protože jste si přes odpoledne neplánovaně zdřímli na gauči a byli jste na sebe naštvaní, že jste nebyli dostatečně produktivní? Pokud se poznáváte v tomhle chování, pak patříte k lidem trpícím workoholismem a měli byste s tím začít bojovat.
Odborníci z Centra pro BrainHealth navrhují, aby si lidé trpící těmito problémy vzpomněli, jak se dělají seznamy věcí, které potřebujeme udělat. A pak by přesně takhle měli vytvořit seznam věcí, které potřeba nejsou a věnovat se opravdu jen těm nejdůležitějším. Je to totiž jediná cesta, jak si udržet duševní zdraví v této uspěchané době.
Autorský článek – komentář. Další zdroje: Bbc.com
