KOMENTÁŘ: Práce personálu v nemocnicích je čím dál více nedoceněná – jak finančně, tak i ze stran nadřízených
Že zdravotnictví v Česku obecně na tom není vůbec dobře, víme jistě všichni, takže si tu nebudeme hrát na objev Ameriky. Možná je ale na čase, aby někdo trochu podrobněji nahlédl na to, jaká je práce sanitářky, zdravotní sestry, stážistky nebo porodní asistentky, která má v rukou odpovědnost za lidské životy, na zádech navalený ranec povinností a už po absolvování školních praxí, aniž by v oboru pořádně začaly, se cítí jako Sisyfos.
Všechno to v podstatě začíná už u studentek na škole. Mnoho z nich ví hned ve druhém ročníku, že dodělají maturitu a u té práce raději ani nezůstanou. Je to obrovské množství učiva, které si musí zapamatovat a pak začnou chodit na praxe do nemocnice. Kde se setkají s naprosto vyhořelými sestrami, které za svůj plat nemají chuť práci vykonávat, kašlou na postupy a vlastně mnohdy vynadají studentkám, že chtějí práci dělat pořádně – tak, jak je to učili. To je ale vlastně jen takový začátek. Už jako studentky jsou vystavovány obrovskému stresu a tlaku, který ke zdravotnictví neodmyslitelně patří. Pokud odebíráte krev, pícháte injekce, podáváte léky, sprchujete a přebalujete pacienty nebo se o ně staráte jakkoliv jinak, musíte v jednom kuse dávat pozor, abyste nic nespletli, nikomu neublížili a nikoho neohrozili. Jste zodpovědní za zdraví jiných lidí a k tomu jsou na vás kladeny velké nároky, co všechno musíte zvládnout.
Jako jeden ze základních problémů vídám to, že pod tlakem na pracovištích z nemocnic vymizela slušnost. Pokud se někomu něco nelíbí na počínání jeho podřízených, obvykle to neřekne slušně a s respektem, typickým jazykem je tu odsekávání a úsečnost, která na vás udělá dojem, že jste takzvaně za blbce. Týká se to především hloupostí, jako v jakém pořadí se stážistka rozhodne při kontrole pacienta provést jednotlivé úkony, jak podává sestře nástroj či lék, který zrovna potřebuje nebo kam odešla, když je jí potřeba tady. To, že byla poslána někým jiným, nikoho nezajímá, v nemocnici funguje tzv. Zákon padajícího hovna a ten nejníže postavený to vždy odnese.
S tím se pojí i způsob, jakým dává personál najevo své pozice. Setkal jsem se se situací, kdy stážistka přišla do práce, na chodbě pozdravila doktora a on ani neodpověděl. Sestry jí následně na sesterně vysvětlily, že je to úplně v pořádku, protože ona je tam: „To nejnižší, co tu může být.“ Opravdu si nejsem jistý, jestli tohle může někdo myslet vážně. Bohužel to není ojedinělý případ, na mnoha odděleních je taková personální hierarchie zcela běžná a pro mě tedy neuvěřitelně udivující. Jak můžeme chtít, aby tam někdo pracoval, když je běžná taková atmosféra?
Budu ale pokračovat dál, protože to rozhodně není jediný problém celé práce ve zdravotnictví. Jedná se o fyzicky náročné povolání. Mnohdy jste celou směnu na nohou, pokud je frmol, je celkem běžné, že se nenajíte, nenapijete, nezastavíte. Jestliže se pacientovi udělá špatně, nejspíš ani neodejdete včas domů a přesčas vám taky nikdo neproplatí. Tady nedokážu mluvit za všechna pracoviště, problémy, které popisuji, mohou být individuální a někde se třeba příplatků dočkáte, bohužel ne automaticky. Přitom by to měla být samozřejmost. Zdravotnictví není povolání, které by se dalo platit za počet odvedených úkonů, jako je tomu třeba v oblasti redakce, administrativy, stavebnictví nebo jiných zakázkových činnostech. Bez ohledu na náplň práce, jsou zdravotníci finančně ohodnoceni za dobu, kterou věnují péči o druhé. Pokud tedy musí zůstat v práci o hodinu déle, aby někomu pomohli, neměli by automaticky za tento čas dostat finanční vyrovnání? Jsou to také lidé, kteří mají rodiny, povinnosti, právo na odpočinek a slušné finanční ohodnocení.
A nejde jen o fyzickou či časovou náročnost, ono je to – světe div se – velmi vyčerpávající i psychicky. Plno seniorů v nemocnicích umírá. Zdravotníci pečují o lidi, kteří je mnohdy i přes veškerou snahu opustí, což je velmi psychicky náročné a vyžaduje to neustále si udržovat odstup, pokud se člověk nenarodil jako otupělý cynik. Práce v tomto oboru by měla být posláním a existuje mnoho občanů, již si stěžují na nekvalitní péči v nemocnicích. Sám jsem narazil na to, že sestry nechtěly o seniory pečovat, krmit je, pomoci jim na wc nebo je otočit, aby netrpěli na proleženiny. To je samozřejmě špatně, jenže s platem, který u nás zdravotníci dostávají, komu se opravdu chce běhat do vyčerpání po oddělení, aby všichni měli to, co potřebují? Já věřím, že plno lidí v tomto oboru by se snažilo mnohem víc, kdyby jejich plat nebyl zcela demotivující. Čímž samozřejmě zanedbávání péče neomlouvám, jen poukazuji na to, že personál v nemocnicích bývá nespokojený, což má na jejich pracovní nasazení samozřejmě vliv. A ještě jednou k té psychice, umíte si představit třeba práci porodní asistentky, která nejen pomáhá dětem na svět, ale také je přítomna okamžikům, kdy po devíti měsících těhotenství a očekávání dojde ke komplikacím a matka porodí mrtvé novorozeně?
Prací těchto lidí není sedět někde v teple za počítačem nebo si číst a co dvacet minut zvednout závoru. Denně jsou vystaveni odpovědnosti, stresu, očekávání, stávají se svědky nešťastných událostí, pracují mnohdy ve směnném provozu, který jim silně rozhodí životní režim a nemohou si kdykoliv odpočinout. Jak je tedy možné, že na některých místech je zdravotním sestrám nabízen plat 27 až 28 tisíc hrubého? Vede to totiž k tomu, že jsou vyčerpané, pracují na dvou místech zároveň, někde dokonce na třech, a snaží se uživit své rodiny, udržet si duševní rovnováhu a jednoduše se z tlaku, pod kterým žijí, nesesypat.
Tenhle komentář byl sestaven ze skutečných zkušeností hned pěti až šesti osob různých věkových kategorií, jež pracují ve zdravotnictví na různých pozicích, v různých nemocnicích a městech. Některé z nich se tomuto povolání věnují celé roky a další jej vykonávají teprve v rámci studia. Zároveň neznám nikoho dalšího, kdo by na podobné pozici v nemocnici pracoval a řekl mi, že je to skvělé, je zcela spokojený nebo že nesouhlasí s tím, že práce ve zdravotnictví je mnohdy opravdu nedoceněná, atmosféra na pracovištích je nepříjemná či cokoliv jiného, o čem se zde zmiňuji. Tedy se rozhodně nejedná o ojedinělý problém, na který bych narazil náhodou a jinde se s ním lidé nesetkávali. Přestože věřím, že mohou být i skvělé pracovní kolektivy, kde se dočkáte slušného platu, bude jich spíš méně než více. Plno lidí vystuduje zdravotnický obor a veškerou činnost v něm rovnou ukončí, školy opouštějí naštvaní a vyhořelí. Pokud budeme takhle pokračovat dál, tak tu práci časem vůbec nikdo dělat nebude.
Už teď jsme ve fázi, kdy se o staříky do nemocnic jezdí starat jejich vlastní rodiny, krmí je, otáčejí na postelích či přebalují, protože ze strany nemocnic je ta péče zkrátka nedostačující. Co se bude dít, když tlak zůstane, nízké platy zůstanou a čím dál méně lidí půjde tím pádem dobrovolně za takovým povoláním? To by možná bylo na čase naučit vnoučata i odebírat krev a píchat kanylu, jednou se to nejspíš bude hodit.
Autorský článek - komentář.
