KOMENTÁŘ: Není nakonec jedno, která vláda nás zadlužuje? Zlepšení nikde, opět jen samé výmluvy a vytáčky
Ať jsme k novému kabinetu fér, přiznejme tedy, že předchozí vláda nás skutečně zadlužila. Schodek, který vznikl během vlády Andreje Babiše (ANO) a jeho lidí, samozřejmě nadělal problémy, z velké části za něj ale může i koronavirová krize. Noví politici nám však slíbili tuto situaci zlepšit. Živě si pamatuji, jak z kraje roku debatoval ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) s bývalou ministryní Alenou Schillerovou v Otázkách Václava Moravce a během jejich diskuze nebyl schopen vysvětlit spoustu souvislostí o novém rozpočtu. Objevovaly se v něm zcela nesmyslné kalkulace, kterým ministryně nerozuměla, já jim tedy také nerozuměl, ale nikdo mi je během debaty neobjasnil.
Nyní přišly takové všelijaké výmluvy, že když se mluvilo o snížení státního dluhu, ve skutečnosti tím bylo myšleno snížení průměrného zadlužení. Tedy vlastně nám dluh roste, jen se zadlužujeme méně než dříve. Jestli tohle v naší situaci nějak pomůže, si nejsem jistý. Podobný přístup by musel udržet nespočet dalších vlád, aby se Česko jednou dostalo do plusových čísel. Na druhé straně nikdo neříká, že oddlužení je snadná věc. Nicméně na to, že bylo i období na začátku desetiletí, kdy se předchozí vládě dařilo dluhy snižovat, reagoval pan Stanjura tak, že měli prostě jen štěstí na ekonomický růst.
Jak už asi nikoho nepřekvapí, na příští rok je tu opět slib, tentokrát by mělo být v rozpočtu ušetřeno 80 miliard korun. Pokud se to nepovede, jistě to nebude znamenat neúspěch vlády, ale pouhou smůlu – tedy alespoň ministr financí to tak jistě uvidí. Zase se předhodí nějaká výmluva, jako že vlastně snižujeme průměrné zadlužení a jde to dobře, aby se veřejnost uklidnila.
Otázka je také, kde se těch 80 miliard ušetří, zatím se totiž bralo hlavně ze zdravotnictví, což je – odpusťte mi – úplně na hlavu! Samozřejmě bychom uvítali, kdyby se v současné situaci povedlo ušetřit tolik peněz, ale zda je takový rozpočet realizovatelný, aniž by docházelo k úpadku na jiných frontách, to teprve uvidíme. Tedy za předpokladu, že se vláda dalšího období dočká. Trochu se obávám, že sliby, které mluví o radikálním snížení rozpočtu, jsou především snahou o udržení křesel.
Současný rozpočet nevyšel, jak měl, a Ministerstvo financí potřebuje místo 280 miliard korun zhruba 330 miliard korun. Pokud to vláda schválí, půjčíme si je, a dluh opět vzroste. Část těchto peněz je prý mimochodem určena na pomoc s cenami energií. Jedná se o 8,5 miliardy, na které jsem skutečně zvědav, pokud tuhle půjčku Sněmovna schválí. Také došlo na obhajobu, že kdyby touhle dobou v premiérském křesle seděl Andrej Babiš, byl by schodek dvojnásobný. Nemohu vědět, jestli byl, nebo nebyl, ale co vím jistě, je, že lidé by měli platby za energie dávno vyřešené.
„Teď by bezpochyby vznikly dvě zákonné valorizace důchodů, to je 30 miliard, takže už jsme přes 400 miliard. A když se podívám, jak by postupovali při kompenzacích energií, tak je to dalších 250. Jen letos by udělali podle mě schodek kolem 600 miliard. To naše vláda udělá tak maximálně za dva roky.“ Jsem jediný, komu tohle prohlášení pana Stanjury zní, jako že se snaží obhájit neschopnost nafukováním cizích chyb, na které vlastně ani nedošlo? Takže oni se schodkem 600 miliard vlastně stejně počítají, jen to budou trochu natahovat, než na něj dojde, abych to nějak přeložil.
Mimo jiné nastoupila vláda s tím, že státní schodek, který nás ročně stojí miliardy, bude klesat. Dluhy kolem 300 miliard ale plánuje ponechat až do konce svého volebního období. Kde se tedy projeví ta úleva státu, aby dluhy konečně mizely? Až nastoupí k moci někdo, kdo to skutečně dokáže vyřešit? Nikdo netvrdí, že řešení bude snadné, ale na to, jak hlasitě vláda slibovala a vykřikovala, že s jejím nástupem se vše zlepší, roste krom dluhů i veřejné zklamání.
Jistě z počátku tu byla snaha omlouvat je, protože jim předchozí vláda nepřipravila nejlepší půdu a spousta toho na ně dolehlo, jakmile se chopili svých pozic a koronavirová pandemie odezněla. Nová vláda se však volila před rokem a všichni vidíme, že ke každému pokroku se sune tempem šneka po měsíci sucha.
Pana Babiše ostře kritizovali za špatné vedení a hloupá rozhodnutí, která měla za následek navýšení dluhu, přestože velmi se na tom přičinil také koronavirus. Sami teď zažívají válku a její důsledky, přičemž upozorňují, že právě kvůli ní nevidíme ony výsledky snižování dluhu. Takže každý měl něco a neměli by si, co vyčítat, ne? Pokud to nezvládá jiná vláda, pak si zaslouží pokárat, pokud to nezvládá SPOLU, pak si to hlavně musí řádně omluvit. Nefunguje takhle nějak logika pana Stanjury?
Zatímco snižování dluhu a stimulace ekonomiky jsou obecnými cíli většiny vlád ve vyspělých ekonomikách, dosažení těchto cílů často zahrnuje taktiky, které se zdají být vzájemně se vylučující a někdy přímo protichůdné. Zásadní pro vývoj dluhu je například, že vlády často vydávají dluh ve formě dluhopisů, aby získaly peníze. Je to pro ně snazší řešení než třeba navyšování daní. Samotné zvýšení daní zřídka stačí k nahození ekonomiky a splacení dluhu, to by se musely navýšit o tolik, že bychom začali vymírat hlady.
V dobách finančních potíží mohou vlády odprodat dluhopisy, což je politika nazývaná kvantitativní uvolňování od dob USA po finanční krizi v letech 2007 a 2008. V praxi se jedná o celkem účinnou metodu. V historii existují příklady, kdy snížení výdajů a zvýšení daní společně pomohly snížit deficit. Nesplácení dluhů mohou vládě také pomoci vyřešit problém s dluhem, ač to zní, jako že si jen zadělává na potíže. Ale tyto přístupy mají i značné nevýhody, a je třeba si je dobře promyslet.
Kanada čelila v 90. letech téměř dvoucifernému rozpočtovému deficitu. Zavedením hlubokých rozpočtových škrtů, a to až takových, že se jednalo třeba o seškrtání 20 % do čtyř let, národ během tří let snížil svůj rozpočtový deficit na nulu a během pěti let snížil svůj veřejný dluh o jednu třetinu. To vše Kanada dokázala bez zvýšení daní. Vyžadovalo to ale obrovskou snahu a schopnost šetřit tam, kde je to možné. Naši politici bohužel v horizontu, co se pamatuji, vždy oplývali hlavně schopností rozkrádat tam, kde je to možné. Nemám tedy velká očekávání ohledně snížení dluhu v následujících letech.
Teoreticky by příklad, jakým se ubírala Kanada, mohly napodobit i jiné země. Ve skutečnosti se ale politici často brání navrhovaným škrtům, a když už na nějaké dojde, nakonec se zjistí, že peníze z rozpočtu vlastně nevystačily, přesně jako je tomu letos. Politici jsou často odvoláváni, když jsou jejich voliči nespokojeni s politikou, protože jim často chybí politická vůle k nezbytným škrtům. To si myslím, je případ, jaký právě zažíváme. Samozřejmě slyšíme, o kolik sníží příští rok. Volič by se měl ale naučit nežít ze slibů, nýbrž z činů. Je třeba zhodnotit, co skutečně vláda dokázala a dle toho si lze i snadno odvodit, co dokáže za rok.
Politici se obvykle vyhýbají krokům, které by rozhněvaly voliče, ve skutečnosti by ale měli postupovat tak, aby i ti rozhněvaní viděli za pár týdnů, měsíců nebo i let výsledky jejich rozhodnutí v pozitivním světle. Letos to má vláda ještě snadné, nikdo jí nebude nic vyčítat příliš hlasitě. Museli se přece jen poprat s válkou Ruska a Ukrajiny, která nás výrazně ekonomicky ovlivnila. Kolik let se na ni ale chtějí následně odvolávat? Oni si ale zřejmě najdou jiné odůvodnění, pokud se našemu státu nebude dařit ani několik let po válce.
Autorský článek - komentář. Další zdroje: Seznamzpravy.cz, Mfcr.cz, Plus.rozhlas.cz,
