Naše společnost se transformuje: Vztahy s více partnery a neurčitá pohlaví jsou dnes normální

 Komentáře 
03. července 2022 09:24 / Michael Veselý
  4
📷
1 fotografie v galerii
Společenské vztahy, orientace, genderová identita, vše se mění jako mávnutím proutku. Depositphotos
Ač mezi poslanci se stále debatuje o uznání či neuznání manželství homosexuálů kvůli jakési tradici a symbolice, současný svět už pomalu zapomněl, co to vůbec je. Časy se mění rychleji, než občas stačíme postřehnout a moderní lidé hledají v oblastech vztahů, sexuality i vlastní identity především svobodu.

Možná nejsem jediný, kdo si už nějakou dobu říká, že vlastně žije v jiném světě, než do kterého se narodil. Je to už asi rok, co mě tahle myšlenka poprvé napadla. Považuji se za poměrně tolerantního člověka a jsem schopen akceptovat život, jaký si člověk zvolí. Přece jen má na to právo, pokud tím nenarušuje svobodu a klid ostatních. Jedna věc je však svět, jaký ho známe, nyní tolerovat nebo akceptovat a ta druhá ztotožnit se s ním, plně mu porozumět a zvyknout si na všechno nové, co kolem nás vzniká.

Vrátím-li se před rok 2000 a zavzpomínám na svoje dětství, pamatuju si, jak mi bylo vtloukáno do hlavy, že rodina je vždycky maminka a tatínek, kteří se vzali a ti by měli zůstat spolu, když už mají dítě. V dnešní době, kdy se lidé ani neberou a žijí, jak se říká, na hromádce, je to už vtipná představa. Taky si vzpomínám, jak se u nás doma strašně řešilo, že „Ti homosexuálové budou mít vlastní svatby.“ A nikdo moc nevěděl, co si o tom myslet, protože homosexualita byla v té době ještě něco opravdu zvláštního. Táta nám taky párkrát doma vyprávěl o kolegovi, jak za ním do práce přijela jeho dcera a všichni komentovali pozadí dané slečny. Tedy do chvíle, než jim jeden z kolegů vysvětlil, že to je vlastně tak nějak Robertův syn. Ještě si jasně vzpomínám, jak mi popisoval, že se dotyčného Roberta všichni vyptávali, jak se k tomu staví, že míval dceru a syna, zatímco teď má dcery dvě, a on chudák pořádně nevěděl, co na to říct. Dokážu si to představit, bylo to v té době velké téma, když někdo přišel s homosexualitou nebo transsexualitou, ale zakázat to dítěti úplně nemůžete, když dovrší 18 let.

Své dospívání jsem trávil v Praze, kde jsem osobně mnoho homosexuálních nebo transsexuálních lidí poznal, a tak nějak pro mě nebyl problém se adaptovat na to, že existují. Byli to docela normální lidé, někdo se prostě narodí slepý nebo odkázaný na vozíček a někdo se narodí se špatně vyvinutým tělem. V podstatě jsem měl vždycky pocit, že většina těchto lidí – ano většina, protože všude se najdou pochybná individua s pokřiveným myšlením, a to i tady – se jen snaží přizpůsobit svůj život tomu, aby byli spokojeni, a zapadnout. K homosexualitě ještě patřila jakási bisexualita, pansexualita a další, dle mého až zbytečně složité, orientace, které dle mého křičely všechny to samé: „Můžu mít rád, koho chci!“ Vnímal jsem to jako přirozenou součást světa, ač dobře vím, že generace například mých rodičů si už na tohle zvykala těžko, a dokud se s tím nezačali setkávat z mého vyprávění o přátelích z Prahy, bylo to pro ně úplně cizí a podivné.

První známky něčeho, co už i pro mě bylo těžší přijmout, se začaly objevovat možná 4 až 5 let zpátky, kdy mě na internetu poprvé obklopila sociální skupina, do níž obvykle zapadaly dospívající dívky, označující se jednotlivě jako „they/them“, tedy v překladu oni. Bylo jich najednou všude hodně, na sociálních sítích se označovaly za osoby nebinární a nechtěly být označovány jako ona ani on. Označení „oni“ pro každého z těchto jednotlivců jsem nikdy příliš nepochopil. Rozuměl bych ještě, pokud by se nazývali jako „to“, ale množné číslo mi připadá zvláštní, navíc přestože všude uvádějí, aby tak byli oslovováni, v češtině je to v podstatě nepoužitelné, pokud se chceme vyhnout šíleným patvarům. Představte si, jak k vám na střední přijde spolužačka a vy se zeptáte: „Ahoj, jak jste se měli včera v tom aquaparku? Dopadl vám dobře ten test? Já mám nakonec za dva.“ Taková komunikace musí být opravdu zvláštní a nikdy jsem neslyšel nikoho, kdo by ji reálně praktikoval. Označení „they/them“ vnímám spíše jako takovou placku, co se nosí na sociální síti.

Když teď přejdu veškeré vědecké studie a komplikované terminologie, transsexualitu jsem vždycky vnímal docela jednoduše jako věc volby, co je nám příjemnější. Pokud se někdo necítí dobře jako žena, proč by nemohl být muž, když to soudobá věda umožňuje? Někdy během tohohle mi naše současnost začala připomínat sci-fi knihy, kde už jsou lidé úplně jinde, protože člověk si v podstatě může genderovou identitu vybrat a upravit. Ano, je tam trocha nadsázky. A v důsledku toho asi vnímám takzvané „non-binary“ jako přechodnou fázi, jako lidi, kteří se vlastně nerozhodli, co chtějí být a vyhovuje jim tak nějak obojí. Někdo v té fázi možná zůstane a někdo se přes ni přehoupne, troufám si říct, že většinu čerstvých středoškolaček to časem pustí.

Druhým trendem, posledních řekl bych tak dvou let, je polyamorie. Vztah, ve kterém nejste vázáni na jediného partnera, ale můžete mít partnerů několik. Vzniká tím jakási síť propletených partnerských vztahů, přičemž jejich závaznost a pravidla jsou velmi různá dle osobnostních typů. Zjednodušeně řečeno, je to to, čemu se dříve říkalo nevěra, jen férovější. O tom, že spíte se třemi dalšími lidmi vaši partneři navzájem ví nebo to alespoň tuší, když se k polyamorii hlásíte. Dříve se za to lidé styděli a dnes se tím naopak veřejně chlubí v médiích, protože vztahy tohohle typu jsou teď v módě. Zejména pro mladou generaci to může být lákavé, protože jim podobný vztah zdánlivě nabízí „všechno“. Nemusejí si vybírat, jestli je lepší Pavel z florbalového týmu, nebo Luděk, co servíruje v baru a na všechny holky se tam vždycky pěkně usmívá, můžou prostě chodit s oběma naráz, pokud budou souhlasit, a když na to přijde, je tu i spolužačka Petra, se kterou už to vlastně od sesterství a půjčování sešitů taky sklouzlo ke troše romantiky.

V podstatě nemám problém přijmout to, jak si lidi nastaví svůj vztah, ono je asi pořád lepší žít v polyamorním svazku, než se tvářit, že nechodíte tajně na půlnoční kafíčko za sousedem, když máte doma dvě děti. Představa nějaké rodiny v takovém vztahu je ale přinejmenším zvláštní. Skoro jako by se začala vracet taková ta hippie doba, kdy všichni milují všechny. Nebo tak alespoň vnímám představu, jak se v podobné spleti vztahů někdo snaží vychovávat dítě. Bezpochyby by to šlo, ale myslím, že kupříkladu hole může pohled dítěte na svět a jeho sociální vnímání ovlivnit daleko víc, než svěření do péče dvěma gayům, proti kterému už tu roky bojuje hojný počet poslanců.

Doba se výrazně mění, sociální pohlaví a tradiční vztahy, usazování nebo budování domova se ztrácí a rozplývá. Společnost se transformuje do stavu, kdy se lidé vracejí k individualismu, budují především sebe sama a nemají potřebu se někam natvrdo zařadit. Jasně dané obrysy kolem lidí a jejich životů se rozmazávají a stáváme se jakýmisi existencemi, které se dotýkají mnoha dalších existencí a fungují zcela bez pravidel tak, jak je jim to právě v dané situaci nejpohodlnější.

Autorský článek - komentář.

Reklama

Mohlo by vás zajímat

Celebrity

Chrissy Teigen, nejdrzejší modelka a manželka amerického zpěváka, je znovu těhotná

Styl

Tuk na pažích má různé příčiny: Axilární prsní tkáň, hormonální změny a další důvody, proč se...

Tech

Rusové mají novou ponorku. Jmenuje se Generalissimus Suvorov a veze jaderné střely

Zavřít reklamu