Nejhorší kraj? Na Ústecku chybí bankomaty, platby kartou a budovy se rozpadají
Většinu života jsem strávil ve Středočeském kraji, kde jsme nejprve bydleli na vesnici zvané Mukařov, pak se přestěhovali o pár kilometrů dál do Říčan a v Praze jsem vystudoval dvě školy. Když jsme tedy koupili domek na Ústecku, ke všemu na hlavní silnici vedoucí z Karlových Varů až do Prahy, vůbec jsem nepředpokládal, že co se týče techniky, mobility a tak dále, mohl by to být velký rozdíl oproti vesničce, kde jsem vyrostl.
Přišel šok
Myslím, že to začalo bankomatem. Široko daleko totiž žádný není. Dal jsem si tu práci zadat na internetu 6 větších okolních obcí a žádná nemá bankomat. Nejbližší je 35 minut cesty, což už je docela na pováženou, když chcete vyplatit opraváře a chybí vám jen stovka nebo dvě. Stejně tak když potřebuju poslat domů peníze z Prahy, bez bankomatu to tak docela nejde a složenkou to nemá smysl, protože by rychleji dorazily pěšky.
Situaci navíc vedení měst v okolí nijak neřeší. Samozřejmě jsem neprojezdil všechny, ale spodní úsek Lounska je zcela odkázaný na to sednout do auta a jet si vybrat kdoví kam. To se při současných cenách benzínu jistě vyplatí. O umístění bankomatů nemají vedení obcí příliš velký zájem, přestože pro lidi, kteří tam trvale žijí, to může být komplikace, ne všechno prostě zaplatí kartou v krámě. Osobně si neumím představit, jak bychom to dělali, kdybych tam každý týden z Prahy nejezdil. Kdo chce strávit více jak hodinu času na cestě jen, aby si vybral pár bankovek?
Když jsem si na nějak smířil s tím, že peníze si prostě na víkendy musím vozit předem, mluvili jsme o tom s přáteli a brzo přišla řeč na další neduh, kterému musím čelit zejména během léta, kdy tam trávím mnohem více času. Když jsem známé popisoval, jak mě rozčiluje, že si u sebe musím vozit přesné množství peněz, protože tahat si v hotovosti víc, než je nutné, nechci, vysvětloval jsem, že pokud pak musím někam nečekaně zajet autobusem, jízdenku do Prahy si musím kupovat do dálkového autobusu přes internet, což znamená plahočit se na zastávku na druhém konci města. „A proč nezaplatíš kartou ty jízdenky u vás?“ zeptala se mě. No, jednou jsem to zkusil a prozřel. V místních autobusech se platební kartou platit nedá. Musíte si jedině pořídit speciální kartu, na kterou si nabíjíte kredity a za ty pak jezdíte. Složitěji už to zřejmě nešlo.
Zkoušel jsem pátrat i po sms jízdenkách, ale ty jsou zjevně dominantou pouze krajského města. Pokrok je na Ústecku opravdu sto let za opicemi. Vlastně poprvé jsem zažil, že se v MHD nedala použít karta. Nechci tvrdit, že to funguje v každé části republiky, nicméně to jde snad v celém Středočeském kaji, jde to v okolí Brna a Olomouce, jde to na Rakovnicku a Kladensku, ale Ústecký kraj se doposud musí obejít bez nich. Aby toho nebylo málo, vlaky, které po okolí jezdí, snad fungují mnohdy ještě na páru, vydávají hlasité troubení, které je slyšet bezpečně až na druhý konec města, a to z důvodu, že koleje často vedou přímo kolem pozemků bez jakékoliv zástěny nebo odstupu. Ve spoustě z nich přitom trvale žijí lidé.
A když je řeč o lidech, ti jsou zjevně na tragické podmínky zvyklí. Kdysi jsme se s kamarádkou, která žije v horní části tohohle kraje bavili o platech. „Když řekneš 27 tisíc v hrubém, mě to vlastně připadá jako opravdu dobrej plat,“ řekla mi tehdy. Později mi vysvětlila, že mezi lidi v jejím okolí je 19-22 tisíc čistého docela normální částka. Její klid v tomhle směru bohužel nesdílím.
To, že okolí zaostává, je tam znát i na stavbách. Domy, kolem kterých projíždím, mají omlácenou omítku, často jim chybí okna, střechy se rozpadají a skutečně to není jen jeden případ, je jich mnoho. Vlastníci nemovitostí očividně nemají dostatek prostředků, aby je opravili, a tak chátrají na zarostlých pozemcích vystavené vlivům počasí. Zdaleka nejde jen o osobní domy. Kostelu v Lubenci odpadává kus zdi, farnost ve Vroutku se rozpadá celá, a kdybyste se zašli podívat třeba do Bílince na kapličku, tak tu ze všech stran podpírají trámy, na lepší opravu zřejmě nezbyly peníze. A pokud jde o základní kulturní místa jako nějaké kino, divadlo nebo knihovna, jsou buď zavřená a nefunkční nebo v podobně otřesném stavu.
Mnohem horší než Lounsko je ale ta „horní“ část republiky – Most, Litvínov, Litoměřice a tak dále. Měl jsem tu čest tahle místa navštívit dohromady jednou, ač znám lidi, co v okolí bydlí, a opravdu mi to stačilo. Svou návštěvu Mostu bych popsal jako: „Přišel jsem, viděl jsem, odcházím.“ Přestupovali jsme tak kdysi, když jsem svou matku doprovázel do Litoměřic vyřešit nějaké úřední záležitosti. Přestup naštěstí trval asi 15 minut. Za tu dobu jsem stihl zachytit zápach nádraží, kam zřejmě chodilo dost lidí močit, a nikdo to neuklízel, což bylo znát i podle nánosů špíny a zničených zdí. Když jsme vyšli do horní haly, ukázalo se, že v březnu už se v ní zřejmě netopí a já upřímně doufám, že během ostatních měsíců ano. Ani to však nezabránilo nejrůznějším pochybným existencím pokřikovat na sebe a za bílého dne se tu pohybovat s lahvemi alkoholu v rukou.
Z Litoměřic jsem toho viděl o něco víc. Musím uznat, že ošklivé to tam nebylo, minimálně v centru, kde jsem se pohyboval. Přesto jsme hned na nádraží narazili na nefunkční automat a na zastávkách jim tak trochu chyběly koše. Jeden byl nahrazen papírovou bednou s nejrůznějšími poklady – třeba kameny, aby neodletěla. Možná to byla náhoda a zrovna tohle dali za týden do pořádku, přesto můj celkový obrázek o Ústeckém kraji nemůže být růžový. Zatímco jinde platí sběrné dvory, za kovy, které jim přivezete, tady naopak vybírají peníze za to, že si je od vás vůbec vezmou. Všechno je tak trochu postavené na hlavu a netvrdím, že to tak musí být v každé obci, vesměs jsem se zatím setkal s výrazně nižší životní úrovní, než na jakou jsem byl zvyklý jinde. V programovém prohlášení vlády jsou však zmínky o nějakých změnách v Ústeckém kraji sotva ve dvou odstavcích, nedělám si proto velkou naději, že by se to brzy zlepšilo.
Autorský článek - komentář.
