Nejnovější

Na co mají nárok poškození po železniční nehodě v Pardubicích a jak mají postupovat

Když mělo před rokem dojít k vyslovení důvěry vládě, jednání se táhla do pozdních ranních hodin a hnutí SPD se snažilo najít co nejvíce špíny, která by mohla výsledek ovlivnit. Hnutí ANO zase dělalo vše proto, aby se jednání natahovala, například když jejich poslanci záměrně opustili jednací sál, čímž docílili, že nebyla dostatečná přítomnost nutná pro další jednání. Skoro to až vypadalo, jako že se spřátelenému klubu snaží získat čas. Nakonec Tomio Okamura apeloval především na objasnění zdrojů, ze kterých hnutí STAN čerpalo finance pro svou kampaň.

Přestože údajné zahraniční dary nebyly dostatečně objasněny, nakonec vláda důvěru získala. Pan Okamura ale názor nezměnil a už na počátku léta se dal slyšet, že v důsledku korupční kauzy, která se kolem hnutí STAN točí, trvá na novém sestavení vlády. Trval na tom, že vypadáme kvůli členům strany Starostů a nezávislých před zbytkem světa jako zkorumpovaný stát. Tomu se musím od srdce zasmát. V zahraničí zcela určitě řeší zrovna tohle minimálně.

Pokud to porovnám s vládou předchozí, díky kauze Čapí hnízdo, která zůstala nevyřešená léta jsme nebyli pro ostatní zloději? Jestli jde o reputaci v Evropě nebo jinde po světě, vizitku jsme si udělali již mnohokrát. Dodnes vzpomínám na všudypřítomné video, které obviňovalo někdejšího prezidenta Václava Klause z pokusu ukrást pero v Chile. O skutečnou krádež sice nešlo, ale způsob, jakým si jej vzal byl však přinejmenším ironický. Sám jsem doufal, že se konečně vedení země změní k lepšímu a hned od počátku se ukazuje, že je to vždycky z bláta do louže. Ostudu máme zkrátka v jednom kuse a nedělám si už velké naděje, že příští vláda bude jiná. Ono je to určitým nastavením tohohle systému. Vládní poslanci mají slušné platy a jsou stále na očích. Je tedy celkem jasné, že na tyhle pozice jdou lidi se zcela špatnou motivací. Kdyby bylo vedení země složeno z dobrovolnických pozic, pak by se o tu práci možná přihlásil někdo z čistoty duše a snažil se pomoct. Takhle to ale očekávat vážně nemůžeme.

Ani to, že jsme v současnosti zemí předsedající EU nezměnilo plán předsedy SPD na svržení vlády. Přitom jediné, čeho bychom v tuhle chvíli dosáhli, je jen zdržení všech dalších procesů, které má vláda vyřešit. Měnit vládu během předsednictví opravdu není funkční nápad, pro politiku je obecně vždycky nejhorší, že volební období a příležitost vlády něco dělat, je příliš krátká. Další vlády zruší a transformuje předchozí plány, vytvoří nové, ale než se to celé někam posune, střídá ji vláda jiná. Současný kabinet se teprve teď, po roce, dostává k prvním výsledkům, co přijde, pokud vládu změníme? Další půl rok či rok, kdy se zdánlivě nebude nic dít.

Už v červnu se proto vůdce SPD pokusil hledat pomoc u hnutí ANO, které doposud stálo SPD po boku a chtělo jít dokonce do společné koalice. Na to, že ale potřebuje celkem 50 hlasů a 20 jich může získat ve vlastní straně, je překvapivé, že se svou snahou neuspěl.

Svůj návrh podpořil hromadou zajímavých argumentů, například: „Hnutí STAN by nemělo nominovat už vůbec žádného ministra, je to velké selhání premiéra Petra Fialy (ODS), že vůbec nechá takové hnutí nominovat ministra.“ Do jisté míry s tím souhlasím, na druhou stranu bych úplně neházel vinu na Petra Fialu, protože vše co se odkrylo o hnutí STAN v první polovině roku, nebylo na počátku jednoznačné a nemohl to předvídat. Jsou to spíše takové útoky ze strany pana Okamury, který hledá cokoliv, do čeho píchnout, ač přiznávám, že schopnost udržet se na ministerských postech mě u starostů fascinuje.

ANO Okamuru nepodpoří, má jiné zájmy

Hnutí ANO se tehdy ještě z neidentifikovatelného důvodu od podpisů distancovalo a požadovalo pouze odstoupení Víta Rakušana z postu ministra vnitra. Ani teď tomu není jinak. Třináctého prosince Tomio Okamura opět oznámil, že se pokusí přesvědčit členy ANO, aby jej podpořili při hlasování o nedůvěře. Stále ovšem nenašel 50 poslanců, kteří by podepsali návrh, aby se nedůvěra vůbec začala řešit. Nemluvě o tom, že opoziční poslanci mají pouze 92 hlasů a k vyslovení nedůvěry je jich třeba alespoň 101. Podle Aleny Schillerové, bývalé ministryně financí, není hlasování o nedůvěře vládě pro stranu ANO v tuto chvíli přednostním problémem k řešení. Uvedla, že řešili v klubu „aktuální problémy“. Podobnou cestou by se měl vydat i pan Okamura, protože změna vlády teď už nic neuspíší a máme tu toho k řešení opravdu hodně.

To, že se poslanci z klubu ANO k návrhu nepřidali v této chvíli není překvapivé. Nejvýznamnější člověk ve straně – Andrej Babiš, se pokouší o post prezidenta, což znamená, že by v případě, že současná vláda bude nucena podat demisi, nemohl znovu urvat post premiéra. V tuto chvíli by to tedy byla pro klub i expremiéra velmi komplikovaná situace, tu politiku nyní zkrátka dělají jinak a tohle se jim nehodí. Hájí vlastní zájmy a s největší pravděpodobností proti Fialovi znovu vytáhnou až po Novém roce. Hodně by mě ale překvapilo, kdyby podpořili SPD a svolili k tomu, že se tak Tomio Okamura bude pokoušet dostat ke premiérskému křeslu.

V jednom z rozhovorů pro MF Dnes totiž sám zmínil, jak by postupoval například v rámci sjednání dodávek plynu, pokud by byl premiérem. Ohledně smlouvy s Ruskem má celkem jasno. Přitom jde o celkem choulostivou situaci a komplikovanou otázku toho, jak je teď správné postupovat. Na jedné straně jsou sankce vůči agresivní zemi napadající Ukrajinu, na druhé samozřejmě vlastní lid. Z opozice se to ale kritizuje snadno. Zejména někomu, kdo „vnímá Rusko jako každou jinou zemi“. Občas jsem neskutečně překvapený, jak snadno se poslancům řeší závažné problémy, ve kterých je třeba zohlednit všechna pro a proti. Mnohdy mají jasno, aniž by se nad tím, co říkají vůbec zamysleli, jak se zdá. Vlastně bych si docela rád nechal vysvětlit, co je to – zejména za současné situace – země jako každá jiná. Co je vlastně definicí takové země? Každý stát je přece zcela jiný a jedinečný, ať už jde o jeho politiku, ekonomiku, plány, cíle, spojence, morálku, vedení, systém ve kterém občasné žijí, nebo o cokoliv jiného. Něco jako běžný stát srovnatelný s jinými prostě není, jinak bychom nežili v jednotlivých uzavřených celcích, ale moli bychom všichni fungovat jako jedna veliká země. A pokud někdo tvrdí, že takový stát existuje, chtěl bych vidět, na základě čeho tohle srovnání provedl.

Podobný člověk by určitě neměl přemýšlet nad postem premiéra a protože jeho veškerá kritika vůči vládě je slovíčkaření a spekulace, jak by sám vyřešil situaci lépe. Zdá se, že i klub ANO si moc dobře uvědomuje, na kolik může jít do spojenectví s SPD a kde existuje hranice. Jsou velmi silnou stranou, která se drží v popředí už celé roky, takže je pochopitelné, že pokud by měli vytvořit vládní koalici ať už s SPD nebo s kýmkoliv jiným, nejspíš by se snažili o prosazení vlastního premiéra. V současné chvíli ovšem sami ani neví, kdo by to měl být.

Zda Andrej Babiš vyhraje prezidentské volby, je zatím ve hvězdách, ač se podle posledních průzkumů ukazuje, že má velkou šanci na vítězství. ANO se teď tedy do boje se současným premiérem Petrem Fialou určitě nepustí. Čekal bych to ale v příštím roce, až jim to bude lépe nahrávat do karet, pokud se současná vláda nějakým zázrakem nezlepší v rychlosti řešení aktuálních potíží, jež Českou republiku sužují. Zejména při výhře Andreje Babiše bych ale velké zlepšení neočekával, protože podobně jako současný prezident Miloš Zeman bude zřejmě každý návrh poslancům vracet, místo aby ho podepsal a proces se tím samozřejmě natáhne. I to bych ale zřejmě uvítal víc, než pana Okamuru na místě premiéra. Pokud by současná opozice získala posty premiéra a prezidenta, všechno by šlo samozřejmě rychleji, ale dost bych se obával jakým směrem…

Autorský článek - komentář. Další zdroje: Novinky.cz, Idnes.cz, Parlamentnilisty.cz,