Inflace vrací dospělé děti k rodičům jako jojo
Doba je tak těžká, že lidé si nemohou dovolit žít sami. Prvně se to podepsalo na studentech, kteří si ve větších městech pronajímají sdílené byty. Často u toho ale zůstanou i po dostudování. Dokonce i ve všemi obdivované Americe průzkumy prokázaly, že od velké hospodářské krize je to poprvé, kdy se domů k rodičům vrátilo více než 50 procent dospělých lidí. Jejich počet stoupá od začátku roku 2020, kdy se koronavirus rozmáhal ve větší míře a mnoho lidí ztratilo práci.
V západních kulturách je stěhování z domova obvykle považováno za zásadní krok, kterým se člověk stane nezávislým. Jinak řečeno, teprve ve chvíli, kdy opustí domácí hnízdo, je z něj ten pravý dospělák. Dokonce jsem se i u nás nejednou setkal s názorem, že bydlet ve 30 u rodičů je nehorázné. Počty těch, kteří se však jako jojo vrací domů, se prudce zvedají spolu se zhoršující se ekonomickou krizí. Rostou zejména v zemích jako USA, Velká Británie a Kanada a je dost možné, že z opouštění domova v nadcházejících letech již nebude takový trend.
Pochopitelně je to dobrý pocit, postavit se na vlastní nohy a mnohdy to ocení i samotní rodiče, ale je možné, že celosvětová situace tohle osamostatnění na dost dlouhou dobu omezí. Děti se nemusí stěhovat zpět domů jen kvůli sobě, často je to i rodina, která finančně nezvládá situaci a potřebuje v nemovitosti dalšího „nájemníka“. Dokonce jsou i takoví, kteří se zpět domů přistěhovali ze zahraničí.
Pokud bude vše pokračovat tímto tempem, naše nahlížení na dospělost se může značně změnit. Moji vrstevníci, kteří před lety hrdinně vykládali, jak nechápou ty, kdo zůstávají u rodičů, se stěhovali do podnájmů hned po maturitě. No a dnes se rozmýšlejí, jestli se nevrátí domů, protože po ekonomické stránce takové bydlení vychází příliš draho. Existuje však mnohem více důvodů, proč se mladí lidé stěhují zpět domů nebo naopak doma déle zůstávají.
Na prvním místě jsou samozřejmě již zmiňované vysoké náklady, s nimi je spojeno i případné studium. Zůstat doma pro mnohé znamená finanční podporu od rodiny i méně starostí s péčí o vlastní domácnost. Když se připravují na vyšší vzdělání nebo začínají kariéru, uvítají klid. Tím se dostáváme k dospělým, kteří naopak z domova ani neodejdou. I k tomu výrazně přispěl koronavirus. Mnozí se chystali nastoupit na vysokou, nebo se měli stěhovat za prací, pandemie však tohle překazila a přiměla je zůstat ještě v hnízdě. Jiným lidem, co už své bydlení měli, se zase stalo, že díky homeoffice mohli za prací přestat dojíždět, a tak pro ně nebylo nutné platit byt, když mohou trávit čas kdekoliv, třeba doma a zároveň plnit pracovní povinnosti. Nejhůře na tom byla skupina, která o práci úplně přišla, v podstatě jim nezbývalo nic než byt pustit a vrátit se domů, aby nespadli do dluhů.
Jaký je psychický kontext podobných rozhodnutí?
V mnoha lidech může návrat domů vyvolat i pocit návratu v životě. Vydobyli si již určitou pozici nezávislosti, a teď se jí zase vzdávají. Vrací se do místa, kde se musí podřizovat a nejsou tak zcela pány svých životů. To může být těžká změna pro některé, kdo si rádi dělají, co chtějí, a neshodnou se snadno na pravidlech s rodinou. I vzorné a vstřícné děti mají ale často problém svůj nově nastavený režim vypnout a vrátit se k tomu, jaký vyhovoval jejich rodičům. Najednou zjišťují, že věci, které jim dříve nevadily, jsou teď nepříjemné, protože si už zvykly na vlastní režim v domácnosti.
Nedávno jsem na tohle téma hovořil s kamarádkou. Od rodičů byla rok a vždycky spolu měli dobré vztahy. Usoudila ale, že platit byt se tak úplně nevyplácí, když pracuje pouze na počítači v posteli. Dohodla se proto, že si své věci nastěhuje zpět domů. Po pár týdnech toho rozhodnutí ale začala litovat. Řekla mi, že ač jí dříve nerozčilovalo, že její otec má přednostní právo v koupelně a zabere si ji klidně minutu předtím, než se do ní nachystá někdo jiný, najednou je tímhle chováním hrozně pobouřená. Označila to za „disrespekt vůči jejímu režimu“, protože pracuje a někdy musí vstávat velmi brzy. „Když chodím v devět spát, tak prostě potřebuju jít spát, jestli mám být ráno v 5 hodin schopná kontrolovat a obvolávat lidi. Nemůže mě prostě vyšoupnout, ať si 30 minut počkám,“ řekla mi.
I v rodinách, kde jsou vztahy dobré, může sdílení domácnosti několika dospělými vyvolat konflikty a nepříjemné situace. To se pak někdy pojí s pocity úzkosti a zklamání sebou samým. S těmi se zároveň dotyčný nemá, komu svěřit, pokud v rodině panuje nepříjemná atmosféra. Přece jen chtěl člověk něco budovat a teď je zase zpět tam, kde byl, protože víc si zrovna nemůže dovolit. To dokáže u mnohých navodit pocity deprese.
Přesto má tenhle jojo efekt i své dobré stránky. Když nemohou budovat svůj život samostatně, mnohdy vkládají energii do jiných odvětví, kterým se věnují, například se mnohem více starají o svou práci. Platí to samozřejmě v případech, kdy ji považují za smysluplnou, pokud však ne, také se stává, že si najdou lepší místo. Nechtějí první pozici, která se namane, aby zkrátka zvládli zaplatit účty.
Další výhodou je možnost posílení vztahu s rodiči. Místo, aby se setkávali s množstvím nových lidí a hledali přátele k trávení času, tráví jej doma a vylepšují vztahy s lidmi, které už kolem sebe mají. Hrozí ale, že se k tomu děti upnou. Tomu by se měly, pokud možno, vyhnout, protože nikdo z nás nebude mít rodiče navždy a vazby je třeba budovat rovnoměrně. Čas se naučte vždycky rozdělit jak mezi rodinu, tak i mezi své vrstevníky. Právě rodinné vztahy nakonec rozhodnou, zda děti tohle zázemí a péči starší generaci časem vrátí, pokud se sama dostane do úzkých. Mluvíme tu především o nízkých důchodech a stále se zvyšujících nákladech. Kvůli těm budou rodiče možná potřebovat podporu nejen až budou nemohoucí, ale i finanční. Velkou výhodu pak získají ty rodiny, které se naučí v rámci několika generací fungovat společně.
Autorský článek - komentář. Další zdroje: Pewresearch.org
